Komentář Martina Holíka: Rozhlas jako vynikající lidské pouto

V dobách minulých sloužil rozhlas nejen propagandě. Stal se také útočištěm vynalézavých a moudrých lidí. Ti po kapkách a opatrně přinášeli poezii, krásnou hudbu, experimentovali se stereo zvukem. Těžko si dnes představíte, jak jsem rychle dokončil úkoly a povinnosti, abych zasedl včas na gauč se stereosluchátky na uších k poslechu Třikrát a to stereo režiséra Oty Nutze. O nedělních pohádkách ani nemluvě, rychle rychle, abychom zvládli umýt nádobí a vrhnout se dřív než dvojče do pohodlnějšího ušáku k poslechu pohádky o Magúl Megerí nebo o Malé čarodějnici.

Čas kairos nastal s počátkem roku 1990 a se vznikem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která začala prvním účastníkům udělovat licence s kmitočtovým přídělem podle Ženevského kmitočtového plánu. Drahá kóta, drahé vysílače, nutná reklama. A vedle velkých s malým zpožděním začínají vznikat malá nadšenecká rádia s pozoruhodně rozdílnými žánry. Bodejť: Rada rozhoduje mimo jiné na základě zkoumání, zda takový druh hudby a množství informací v tom kterém regionu ještě není, aby mohla být licence žadateli udělena. Do této doby spadá mnohaleté úsilí Proglasu o licenci a první kmitočet; symbolicky úžasně vyšel kmitočet na Svatý Hostýn, píše se červen roku 1995. Nikdy jsme se nedozvěděli, kdo jej koordinoval. Asociace provozovatelů soukromého vysílání už sdružuje na osmdesát majitelů, známe se jménem, děláme společné kroky. 
O dvacet let později je všechno jinak. Velcí skupují kmitočty malých a to tak, že koupí podíl v malém rádiu, nechají je hrát hudbu podle licence a centrálně vyrábí a rozdělují reklamu. Nejdůležitějším už není program, ale share – podíl na trhu. Posluchač se nepočítá pro radost nebo pro užitek, ale pro reklamu. Posluchač je prodáván! Hrstka nadšenců drží své maličké vysílání a zápasí o život, cena odvysílaných reklamních spotů vlivem slev těch velkých postupně klesá. Ještě existuje nekomerční rádio Student, ještě se drží rádio Classic a rádio Jedna. Postupně prohrávají. Majitelé sice formálně zůstávají držiteli licencí, ale praktický vliv mají spíše už jen formální.
Po přelomu století první miliardáři systematicky vykupují ze zahraničních rukou printová média. Zhruba v roce 2018 je mediálně dokončeno: každý z velkých oligarchů si dobudoval portfolio: Alespoň jednu televizi, alespoň jedno celoplošné a několik menších sítí rádií, deník, další noviny, sadu časopisů; webové portály nepočítaje.
Tato velká rádia hrají, co přináší poslechovost, přidávají uměřený podíl drahého zpravodajství, minimalizují výdaje. Nejvíce hrají v obchodech a na stavbách. Někdo prodává ponožky, jiný prodává posluchače. Mladí se odklánějí k off-line poslechu jinam. Pro radost, rozhled a poučení zůstává veřejnoprávní Český rozhlas se svými přibližně šestnácti programy.
I on je okopáván, vláčen politickými výkyvy povolebních koalic, ohrožován úmyslným neindexováním koncesionářských poplatků poslanci, ale drží se, drží laťku, rozsah, kvalitu. Skrze Český rozhlas se ještě projevuje teze z audiovizuální směrnice Evropské unie, totiž že rozhlas a televize jsou statkem ekonomickým a také kulturním. 

V takto nastíněném příběhu médií zaujímá zajímavé místo právě Proglas. Je sice bit českou legislativou, která nezná pojem nekomerční nestátní neziskové rádio, ale které se drží zásady: Budou-li mne lidé chtít poslouchat takové, jaké jsem, tak si na mě přispějí. Tato jedinečná skutečnost obkoukaná v roce 1993 od italského rádia Maria se stává jedinečně šťastným rozhodnutím, jež umožňuje výše popsanými procesy projít bez ohrožení nízkou cenou reklamy, bez ohrožení pokusy koupit jej s jeho poměrně slušným počtem vysílačů. Podobně šťastným se totéž řešení stává spolku Telepace s programem televize Noe. 

Asi je v Božím plánu tak zásadní rozvoj technologií, že se před padesáti lety zásadně jednosměrné médium, totiž od moderátora a autora k posluchači postupně mění v obousměrné. Zpětná vazba už nemusí být prováděna korespondenčními lístky zasílanými do soutěží, ale telefonáty, živými vstupy, maily, esemeskami, weby a sociálním sítěmi. Rázem tu máme elektronického prostředníka, který je jen technickým nositelem komunikace lidí, kteří se většinou nikdy fyzicky nespatří, ale kteří jsou si blízcí. Společným poslechem, společnou podporou, výměnou názorů, společnou modlitbou. To mne doslova naplňuje nadšením a vděčností. Lidský um je zde použitý vynikajícím způsobem. Prostředkem soudržnosti, výměny informací, kukátkem do životů druhých. 

Jak píše papež František ke dni sdělovacích prostředků 2019:
Je vždy užitečné vyprávět Bohu svůj příběh: i když to nezmění zprávy a události, změní to smysl i perspektivu. Vyprávět o sobě Pánu znamená vystavit se jeho láskyplnému a slitovnému pohledu na nás a na druhé. Jemu můžeme vyprávět příběhy, které prožíváme, k němu můžeme přivést lidi, jemu můžeme svěřit různé situace. S ním můžeme rozvazovat uzly svého životního plátna, zašívat trhliny a díry. Jak moc to všichni potřebujeme!

Rozhlas typu Proglasu je jedinečným prostředkem k takovému vyprávění. Člověk vyprávějící naslouchajícímu člověku a skrze něj Bohu.
Velké poděkování vám všem, milí posluchači, kteří se na tomto vyprávění jakkoli podílíte. Do další pětadvacítky dobré zdraví, dobré počasí, dobré nebe přeje ředitel Proglasu Martin Holík.