17. listopad 2012 - komentář Pavla Jajtnera

17. listopad 2012.
Komentář týdne. Pavel Jajtner.

Zprávou nemalé důležitosti je v uplynulých dnech – zejména, ale nejen pro věřící – přijetí zákona o částečném majetkovém narovnání mezi státem a církvemi.  Svízelný proces jeho prosazování, který trval více než dvě desítky let, i zpráva o naší společnosti, kterou tento proces vyjevil, jakož i pokus o pohled do blízké budoucnosti  si zajisté zaslouží podrobnou analýzu. Rád se o ni brzy pokusím.

Ale dnes je také 17. listopad 2012. Přesně na den  uplynulo 23 let od Listopadu 1989, kdy jsme nastoupili na cestu ke svobodě a demokracii. Tak jsme se tehdy alespoň domnívali. Je to období dospívání jedné generace, která vyrůstala a zrála v politické svobodě a pomalu pro ni nastane čas, aby hledala své uplatnění a živila se samostatně. Přes energii a optimismus, který patří k mládí, tato generace zjišťuje, že to s jejím uplatněním v praktickém životě vůbec nebude snadné. Pracovní trh už sotva vstřebá nové ekonomy, právníky, politology, sociology, historiky a dokonce i učitele. Dobří řemeslníci by uplatnění našli, ale není o ně k zavadění. Proč asi? Svoboda, se kterou neumíme zacházet, má i svoji méně atraktivní, odvrácenou tvář.

Nejsou to ale jen zástupy nezaměstnaných. Tak, jak postupuje vyšetřování metanolové kauzy, která propukla začátkem letošního září, objevují se nová fakta.  Soud ukáže jistě více, ale už nyní je zřejmá zejména skutečnost, že výroba, prodej a miliardové zisky z  nelegálního alkoholu v této českomoravské dolině běžely po celá léta zcela nerušeně. Teprve třicítka smrtelných případů a mezinárodní ostuda nebývalých rozměrů přiměla k intenzívnější práci jak policii, tak i celníky a další odpovědné orgány a instituce. Zdá se, že nebýt oněch nešťastných obětí, nestalo by se nic a stát by přicházel na daních o miliardy dál. Ztrátu by pak doháněl tím nejjednodušším, ale také nejbrutálnějším  způsobem: odíráním chudých.

„Třásli jste pokladničkami chudých a rozsypané haléře jste posbírali!“, vyčítá Vladislav Vančura v třicátých letech minulého století těm, kdo měli a nebyli ochotni nic z toho dát. „Vaše časy končí a počínají se časy dělníků!“,  předpověděl a nemýlil se.  Až na to, že to co moje generace tvrdě pocítila, tak docela časy dělníků nebyly. Stát, který měl být státem dělníků a rolníků, byl státem umlčovatelů a umlčovaných. Ale i dnes začínáme mít ty, kteří mají mnoho a nechtějí nic dát a stále rostoucí zástup těch, co nemají. Raději nemyslet na to, že dějiny se opakují!

Ti, kdo po dlouhá léta zločinně a celkem nerušeně vydělávali nepředstavitelné peníze, si také každého mohli koupit. Sotva by se jim tak dařilo, kdyby ti, kdo jsou za pořádek, bezpečnost a prosperitu ve státě odpovědni, plnili svou povinnost. Ať už byli koupeni, nebo jen dleli v pohodlné nečinnosti, výsledek je týž: Lidé nepovažují tento stát za svůj. Metanolová kauza se stala symbolem státu, který nám, občanům,  byl ukraden. Na lehké topné oleje se už téměř zapomnělo, ale stále živá je korupce v nejvyšších patrech politiky, miliardové ztráty vznikající kšeftováním s dotacemi, s předraženými státními zakázkami, politické kšeftování s lukrativními funkcemi, korupce v policii, armádě i justici. Chce se říci – a právem – „Vraťte, co jste ukradli, vraťte nám tento stát!“

Moje zkušenost s komunismem vypovídá o tom, že lidé vydrží mnoho. Co všechno jsme si museli nechat líbit! Otevřený protest byl riskantní a tak jsme se raději přizpůsobili poměrům a uzavřeli se do svého soukromí. Nemohli jsme létat na Floridu a tak jsme, oblečeni jako v zimě na hory,  jezdili trabantem k Baltu. Spoustu věcí, které jsme si nemohli koupit, ať už proto, že plánované hospodářství „mělo rezervy“ a jaksi na ně pozapomnělo, nebo proto, že ideologie považovala traktor či soustruh za „výrobní prostředek“, který soukromník nesměl vlastnit, jsme si dokázali vyrobit.

Dnes si nemusíme nechat nic líbit a přesto kvůli vlastní nečinnosti trpíme zlo kolem sebe. Jako bychom si neuvědomovali, že i náš jediný volební hlas může cosi změnit k lepšímu.

DG Pavel Jajtner, listopad 2012