Novoroční komentář - co řekne historie o roku 2011?

Historie si často zapamatuje věci, které současníci přehlíželi - a naopak. Když se ovšem ohlížím za rokem, který právě začíná patřit historii, nemohu nepřipomenout smutnou událost, která se stala na jeho konci, a to smrt pana prezidenta Václava Havla. On rozhodně se do dějin zapsal. Ovšem když to poměřujeme kritériem otázky co si zapamatují lidé a co ne, musím říci, že si samozřejmě zapamatují celek osobnosti a díla Václava Havla. Po desetiletích ovšem už třeba okolnost, že zemřel 18. prosince 2011, bude otázkou, nad kterou se budou potit žáčci při zkoušení z dějepisu a pamatovat se to nebude.

Nechci však odbýt význam Václava Havla tímto konstatováním. Nemohu se pokusit o byť jen stručné hodnocení, ale jednu věc bych rád připomněl, protože právě jde o příklad toho, co se člověku vryje do paměti. Mně se nesmírně vryl do paměti jeho novoroční projev z roku 1990, bezprostředně po tom, co byl zvolen prezidentem Československa. Tento projev technicky či formálně navazoval na projevy prezidentů republiky z doby normalizace, ale byl naprosto jiný než ty předchozí. Už v prvních slovech Václav Havel řekl: Nebudu vám lhát o úspěších, jako to bylo zvykem. Řekli bychom tedy, že snad ten projev byl pesimistický, ale nebyl. I když poukazoval na různé věci, které tady za totality byly ničeny a zničeny, především dával naději do budoucna a co hlavně - konečně říkal pravdu. Velké slovo pravda bude s osobností Václava Havla spojeno v té historické paměti.

Teď k problému, zda to bude třeba velká ekonomická krize, která lidem hodně uvízne v paměti. Krize byly vždycky, nejen v 19. a 20. století, ale třeba už ve 3. století v antickém Římě byla velká krize a historická zkušenost říká, že se z nich lidstvo a lidé vždycky dostali. Samozřejmě za cenu nějakých šrámů. Na velikosti těch šrámů, které při snaze dostat se z krize lidé utrpěli, závisí to, jak dlouho si krizi budou pamatovat. Až se ty šrámy zahojí, pak už určitě na ni vzpomínat nebudou.

Z událostí, které nevzbudily až takovou pozornost - i když nějakou ano - bych vybral jednu, která pro mou specializaci historika se specializací na církevní dějiny znamená velmi mnoho. Je to návštěva Benedikta XVI. v Německu, jeho vlasti. Tamní média zaznamenala hlavně protestní manifestace gayů a dalších kritiků některých papežských dokumentů, zatímco přešla mlčením nebo pár řádky, jedním šotem Benediktovo vystoupení ve Spolkovém sněmu v Berlíně nebo jeho setkání s představiteli luteránů v Erfurtu. To první sklidilo potlesk, který skutečně nikdo nečekal. Na druhém zaznělo porozumění pro osobu reformátora, které stěží kdokoli očekával od nástupce papeže, jenž kdysi Luthera odsoudil.

Když jsem mluvil o hojení ran po krizi, i zde také došlo k hojení velice starých a dlouho nezhojitelných ran. Nejsem prorokem, možná něco z papežovy návštěvy v Německu nabude pro příští osudy církve ještě větší význam než to, o čem jsem se nyní zmínil. Ale jisté je, že na to, co návštěva přinesla jako celek, se bude vzpomínat ještě dlouho poté, co budou zapomenuty starosti všedního dne roku 2011 způsobené krizí.

Už proto, že tu budou starosti jiné. Nejsem futurolog, jsem historik, proto si kladu prst na ústa. Jen přeji všem posluchačům i sobě, aby tyto starosti nebyly pokud možno moc velké.

František X. Halas

pro Radio Proglas, prosinec 2011