Mše sv. na památku blahořečení Marie Antoníny

Blah. Anna Kratochvílová byla beatifikována 13. června 1999 blah. Janem Pavlem II. Pocházela ze smíšeného manželství, otec Jan byl Čech, matka Johana Polka. R. 1879 se odstěhovali do Vítkovic, kde měl otec zajištěnou práci slévače v místních železárnách. A tu se jim 21. srpna 1881 narodila dcerka Marie. Jenže otec brzy zemřel a vdově se čtyřmi dětmi nezbývalo než Vítkovice opustit a děti svěřit péči Chudým školským sestrám naší Paní v Bílsku (Bielsko-Biala, které bylo součástí Rakouska-Uherska a až po 1. svět. válce připadlo Polsku).

Sestry formovaly její dětskou duši tak, že se v ní zrodila nebývalá schopnost cítit s druhými, pomáhat jim, obětovat se za ně a stavět sebe samu až někam dozadu. Chránit druhé bylo pro ni samozřejmé, stejně jako pečovat o ně.

A tak není divu, že chtěla být jednou z nich, jednou z Chudých sester naší Paní. Odjela do Bílé Vody, aby zde v učitelském ústavu Kongregace získla vzdělání potřebné pro vstup do Kongregace. R. 1906 ve svých 25 letech složila zdárně zkoušku dospělosti a začala učit na karvinské měšťance. Tři roky na to byla odejita do mateřince Kongregace ve Vratislavi a pak, ve svých 28 letech vstoupila do Karviné, kde zas učila malé školáčky.

R. 1917 odchází učit na školu své Kongregace ve Lvově, r. 1925 se znovu stěhuje a prochází fortnou kláštera v Tlumači, kde se stala představenou a správkyní nově zřizovaného internátu. A r. 1932 se opět vrací do Lvova, kde dostává na starost kandidátky. Všechny tyto štace spojovalo jedno – blahodárné působení této sestry, jež na všecky unisono působila svou laskavostí, vnitřní radostí a klidem, které nemají původ v tomto světě, obětavostí a láskou k lidem a hlavně k Bohu. K tomu se družilo umění jednat s lidmi, umění učit a vychovávat, v neposlední řadě pak organizovat. A kandidátky si ji nemohly vynachválit. A proč byla taková? „Nelze snad dosáhnout většího štěstí zde na zemi než to, které prožívám za zdmi kláštera," řekla jednou..  „Jen kdyby lidé viděli, kolik štěstí a radosti je v klášteře!“ Jen šťastná může činit šťastné ostatní…

Potom přichází rok 1939 a s ním další Marie Antoníny. Tentokrát bylo dáno dobovými událostmi. Polsko bylo napadeno ze dvou stran, a ačkoliv Poláci bránili Lvov jako lvi, nakonec kapitulovali. Marie Antonína se stala představenou v Mikuličíně, klášteře sloužícím jako útočiště poražených polských důstojníků. Na Vánoce 1939 však Rusové sestrám klášter zabrali a ponechali jim jen jeden pokojík. Aby nezemřely hladem, musely sestry začít tvrdě pracovat u jednoho sedláka a v prádelně místního špitálu. Ale bylo hůř.

V r. 1941 napadli tehdejší SSSR Němci. Polskem a Ukrajinou se přehnali jako vítr a vzali s sebou i kláštery, mezi nimi i ten mikuličinský. Sestry v čele se svou představenou byly zatčeny a uvězněny ve Stanislavově. Obvinění? Podpora polských důstojníků a zasílání jim balíčků na Sibiř. Že nebyly hned popraveny, „zavinil“ jeden oficír SS, jenž se za ně přimluvil. Tři měsíce ale byly pomocí krutého mučení vyslýchány. Nejvíc a nejbrutálněji právě Marie Antonína. V malinké cele, kde si mohlo najednou lehnout jen šest žen, se jich tísnilo třicet. Do toho bití, hlad, ponižování. Marie Antonína však neklesala na mysli a utrpení snášela v tichosti, přičemž se celou silou upnula na trpícího Krista. Modlila se za pronásledované i za pronásledovatele, jimž opravdu ze srdce odpouštěla. Stala se jakousi matkou svých spoluvězeňkyň, oporou a útěchou. Modlila se s nimi a za ně, posilovala ty, co měly být popraveny, dávala jim část svého přídělu. Když se hlasitě zastala jedné sestry – Židovky, byla surově zmlácena dřevěnou holí. Na otázku spoluvězeňkyň, nač myslela, když dostávala ránu za ranou, odpověděla: „Odpouštěla jsem jim a modlila se za ně.“

27. 9. 1942 byly sestry nakonec propuštěny. Ona však byla bitím a především tyfem tak zesláblá a zubožená, že ji sestry musely vynést, sama jít prostě nemohla. V bezvědomí byla umístěna ve stanislavovské nemocnici, kde se při pohledu na ni nechal primář takto slyšet:„Je to mučednice. Musela strašně moc zkusit, museli s ní hodně špatně zacházet. Dělal jsem vše, co bylo v mých silách, abych ji zachránil. Ale v lidských silách to není.“

Šest dní trvala její agónie. 2. 10. Bůh její utrpení ukončil. Poslední slova vyřčená na této zemi, jež zazněla z jejích úst, byla slova Otčenáše. Sestra Marie Antonína zemřela jako mučednice, zemřela následkem úplného vyčerpání, bití, trýznění, které zakusila kvůli svému vyznání a postoji ve vězení.

Spolu se 107 umučenými pro víru a křesťanský způsob života, kteří zahynuli během 2. sv. války, byla prohlášena Janem Pavlem II. za blahoslavenou ve Varšavě 13. 6. 1999. Na její počest byl pojmenován Dětský domov blahoslavené Marie Antoníny Kratochvílové v Řepišti, v letech 2000-2005vnesla vítkovická nemocnice na její počest jméno Vítkovická nemocnice Blahoslavené Marie Antoníny.