Havlův program vítězství pravdy a lásky není utopií

V roce 1989 národ s radostí přijímal Havlův program vyjádřený slovy "kéž by pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí." Ke konci roku 2011 spíše ke společenské módě patřila uštěpačnost na adresu "pravdoláskovců" - otěže veřejného života třímají osoby, jež se rády označují za pragmatické, politicky realistické, bez nánosu nepotřebné zátěže idealismu. Smrt Václava Havla, reakce světových státníků i domácí veřejnosti nutí tento pohled přehodnotit - kdo asi bude zapalovat svíčky a zpívat hymnu na náměstích, až zemře Jiří Paroubek, Petr Nečas, ba i Václav Klaus?

Havlův koncept silné občanské společnosti záhy pohltila rétorika rychle odstartovavších politiků, kteří začasté měli řadu důvodů bát se angažovaných občanů, a tak brojili proti domnělému aktivismu s tím, že od řešení problémů jsou zde oni, demokraticky zvolení zástupci lidu. Sama Havlova myšlenka o tom, že mravní řád musí předcházet jakékoli právní úpravě, se - i vinou ochotně naslouchající veřejnosti - snadno skryla pod nálepku mentorujícího prezidenta.

Intelektuál, nadto z rodiny předtotalitní vyšší třídy, někdy obtížně pochopitelný, jindy až moc přímočarý, těžko mohl masy oslnit trvale. Rádo se pak do něj pálilo nejrůznější municí - proč nezrušil komunistickou stranu, proč vyhlásil v roce 1990 tak rozsáhlou amnestii, proč po odchodu z Hradu podporoval tu či onu iniciativu, proč jako prezident udělil tu či onu spornou milost, proč se podruhé oženil ... Ačkoli některé z námitek měly kus své pravdy (a tím naznačovaly přirozenou věc, totiž že Havel není bezchybný), často se stávaly pouhým výrazem tradičního českého odboje proti pánům, kteří si to dají líbit, jímž se mnohdy kompenzuje nedostatek odvahy vystoupit proti pánům, kteří dovedou svou moc demonstrovat daleko tvrději.

"Havel této zemi vrátil svobodu a důstojnost," konstatoval pražský arcibiskup Dominik Duka a vystihl tím hlavní společenskou změnu, která po roce 1989 nastala. Že se obyvatelé této důstojnosti sami zbavují a dobrovolně se stávají jednotkou nevědomě pohánějící konzumní řetězec, že svou svobodu nevyužijí ani k tomu, aby volili své zástupce v příslušných zastupitelských sborech, nelze klást Havlovi za vinu. Zrovna tak mu těžko připisovat k tíži, že je pohodlnější se slovům o pravdě a lásce vysmívat, než vlastní aktivitou přispět k jejich vítězství nad lží a nenávistí - a těžko jmenovat vlastnosti, které náš současný veřejný život charakterizují lépe.

Filip Breindl