Komentář: Výkon svobody projevu vyžaduje i povinnost a odpovědnost

Výkon svobody projevu zahrnuje i povinnost a odpovědnost

Pro vývoj demokratické společnosti je mimořádně důležitým nástrojem i svoboda projevu. Bez toho, abychom spolu vedli debatu o otázkách veřejného zájmu, v níž často můžeme zastávat různé názory, by nefungovalo pluralitní společenství, které je nezbytnou základnou pro demokratický stát s úctou k lidským právům. Jak popisuje Jiří Přibáň ve své knize Disidenti práva nejdůležitějším zdrojem legitimity současných demokratických společností, založených na principu právního státu, se paradoxně stala pluralita legitimizačních strategií a následných fikcí. To znamená, že důvěryhodnou je pro moderního člověka jen taková společnost, která umožňuje, aby v ní vedle sebe žili lidé, kteří mají velmi rozdílné důvody, proč respektují pravidla, či proč se rozhodnou podporovat nějaký politický názor. Namísto nemožného nalezení úplné shody mezi nim přichází konverzace mezi různými pohledy na svět. Už by nemělo být cílem stanovit vítěze a poražené v rámci politické diskuse, nýbrž naopak vést k rozpoznávání mnohosti hlasů ...

V této vzájemné debatě však musíme počítat s tím, že důsledkem svobody musí být odpovědnost. Právě ve vztahu ke svobodě projevu Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod zmiňuje odpovědnost. Druhý odstavec článku věnovaného svobodě projevu začíná tím, že výkon svobody projevu zahrnuje i povinnost a odpovědnost.

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva pak jasně plyne, že těmi nejodpovědnějšími by při realizaci svobody projevu měli být profesionálové sdělování – tedy novináři, státní zaměstnanci, politici, soudci nebo advokáti.

Když jsem se nedávnou pokoušela definovat, co vše by soudce, a to zejména soudce vrcholného soudu, měl při svém rozhodování vzít v potaz, předběžně jsem dospěla k tomuto závěru:

Bez důvěry lidí v soudní rozhodnutí justice ve společnosti neobstojí, a důvěryhodné nemůže být rozhodnutí bez skutečně pečlivě uváženého výroku, vydaného s vědomím všech jeho důsledků pro konkrétního člověka v konkrétní situaci i s vědomím toho, jak ovlivní celé právní prostředí,

přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí pak musí být opřeno o vynikající znalost používaného práva i posuzované reality.

Jak je vidět - média i justice, novináři i právníci, hrají ve společnosti velmi důležitou roli. Jejich odpovědnost je v jistém pohledu velmi podobná. Aby dostáli své roli v systému, musí si být vědomi své odpovědnosti za výsledek – nezáleží jen na tom, zda to dobře mysleli, zda byli dobře připraveni na svou úlohu či zda postupovali podle pravidel, ale také na tom, jak jejich jednání či rozhodnutí ovlivní konkrétní lidský osud i společnost, v níž žijí. Naše odpovědnost spočívá mimo jiné v tom, že musíme být natolik vzděláni a připraveni, abychom si důsledky našich kroků uvědomovali. A pak musíme být natolik silní, abychom si připustili a ustáli, že za to neseme odpovědnost.

Mohou být různé pohledy na to, co je svobodou. Filozof Jan Sokol[1] ve svých knihách rozlišuje tři možné pohledy na svobodu:

V té první podobě bude svoboda jen odstraňováním pout a překážek podle sloganu „nevaž se, odvaž se“, v té druhé rozšiřováním možnosti výběru. Dospělý pohled na svobodu si však uvědomuje, že její hranice poznáme při setkání či střetnutí svobod dvou různých lidí – ty svobody se tím vlastně navzájem tvoří a nabízejí své možnosti. Jen v té třetí podobě skutečně svobodný člověk pochopí podstatný rozdíl mezi překážkami a pravidly. To ostatně vidíme i ve sportu -  bez pravidel se nedá hrát férová sportovní hra. A budeme-li poctiví, tak si přiznáme, že čím lepší pravidla a přísnější sudí, tím lepší bude i hra.

Skutečná svoboda projevu tedy vyžaduje odpovědnost, respekt k pravidlům a svobodám těch druhých.

Svoboda projevu ve světě moderních médií s sebou nese to, že sledovaná média vlastně tím, že nastolují agendu a ovládají fórum, určují kontury debaty a rozhodují, zda budou jednotliví aktéři do médií vpouštěni či nikoli.  

Inspirativní je v tomto ohledu judikatura německého spolkového ústavního soudu ze 70. a  80. let 20. století k potřebnosti veřejnoprávních médií. Německý ústavní soud kladl do popředí při posuzování institucionální garance svobodného poskytování informací myšlenku zajištění podmínek pro svobodnou, individuální tvorbu názorů ve věcech veřejných.[2] Cílem je vytvořit takový řád, který umožní, aby došlo ke zprostředkování jak rozvoje osobnosti, tak rozvoje demokratického řádu skrze svobodnou, individuální a veřejnou tvorbu názoru - což je uskutečnitelné za předpokladu, že není vydáno ani do rukou státu, ani do rukou určitých společenských uskupení. Z ústavních hodnot pak vyplývají požadavky na obsah vysílání, jako je věcnost, pravdivost informací a vzájemný respekt. I český ústavní soud konstatoval, že základní práva tvoří objektivní hodnotový řád, v němž svobodný projev hraje důležitou roli. Svoboda projevu je zásadním politickým právem nezbytným pro zajištění plurality a fungování demokracie, ale též pro umělecký a vědecký rozvoj či rozvoj podnikání. Je to však také velmi silný nástroj, který může demokracii a společnosti hodně ublížit. Může být totiž využita k šíření nenávisti, k podněcování k násilí, k zásahům do ochrany bezpečnosti či pořádku, k nedůvodným zásahům do práv jednotlivců, například do jejich soukromí.

Naše Listina základních práv a svobod umožňuje omezit svobodu projevu, je-li to v demokratické společnosti nezbytné, pokud projev zasáhl do práv a svobod druhých (například jejich soukromí) či do veřejného zájmu na ochranu bezpečnosti státu, veřejné bezpečnosti, veřejného zdraví a mravnosti.   

Například zprávy posilující předsudky proti diskriminovaným sociálním skupinám jsou způsobilé zasáhnout do práv druhých (ať už do důstojnosti poškozených z předsudku, tak do práva obelhaných diváků na přístup k objektivním informacím). Posilování diskriminačních stereotypů zasahuje do veřejné morálky – neboť její součástí jsou základní ústavní hodnoty – tedy i úcta k lidským právům a zásada ochrany před diskriminací. Zprávy posilující nespravedlivé a paušalizující předsudky jsou zásahem i do veřejného pořádku, neboť mohou narušit sociální smír ve společnosti a vést třeba i k nepokojům. 

Svoboda přináší odpovědnost, svoboda projevu od nás vyžaduje spolehlivost, přesnost, důvěryhodnost, dobrou víru i kompetentnost.

Kateřina Šimáčková pro Radio Proglas

duben 2019

[1] Sokol, J.: Svoboda, ale jaká ? In: Sokol, J., Pinc, Z.: Antropologie a etika, Praha: Triton 2003,  s. 115

[2] BvL 89/78