Komentář Kateřiny Koubové - Otázky, které nás zastihnou nepřipravené

Už se mi to stalo tolikrát. U zkoušky, doma, mezi přáteli, ale i v kostele. Otázky či věty, na které jsem neuměla odpovědět, a přitom bych umět měla. 

„Já se vždycky v kostele bojím, je to tady divné,“ svěřila se nám letos 15letá dívka ve skupince mladých lidí, kterou jsem provázela po Praze coby kmotra jedné z dívek. Vůbec jsem nevěděla, co jí na to říct. Navíc moji bezradnost viděla i má kmotřenka. Uvízla jsem v rovině tzv. kulturního křesťana, který ani moc neví, proč do kostela chodí. Bude ještě příležitost to napravit? Dnes bych se jí třeba zeptala, jaká jsou místa, kde hledá klid. A pak bych se jí snažila přiblížit, že i proto si křesťané stavějí kostely. Ke zklidnění mysli, k pohledu výše, přiblížení se ke Stvořiteli. 

Jindy – do stejného kostela – vstoupili rodiče s malým synem. Sotva pětiletým. Pozoroval kříž a najednou se jich zeptal: „A ten Ježíš žije?“ Oni neuměli odpovědět. A i já jsem mlčela. Také jsem si nedovedla představit odpověď, kterou bych živého Boha přiblížila dítěti. 

Francouzský křesťanský tisk si nedávno všiml jedné novinářky, která se zaskočit nenechala. A teď si to představte: v přímém televizním přenosu se odehrává debata o ekonomice a politických aférách. Do debaty vstupují diváci prostřednictvím sms zpráv. „No, tak toto je opravdová otázka,“ uvádí potutelně moderátor. Divákův dotaz směřuje na novinářku ekonomického týdeníku, která předtím dala najevo, že je katolička. Otázka zní: „Jak je možné patřit mezi lidi s nadprůměrným intelektem a zároveň věřit v nadpřirozeno? Jak je možné ignorovat vědecké poznatky?“

Každý kolem kulatého stolu si očividně oddychl, že tuto otázku nedostal. Mladá redaktorka nejprve pro odlehčení poděkovala za lichotku stran intelektu a pokračovala. „To je otázka, kterou si samozřejmě klade hodně lidí. Mě osobně ubezpečuje to, že mezi kněžími a učiteli církve jsou ti nejinteligentnější a nejosvícenější lidé, se kterými jsem se dosud mohla na své životní cestě seznámit. Za všechny například svatý Tomáš Akvinský. A druhou věcí je víra jako dar. Jestli jsem v životě o něčem nepochybovala, je to právě víra v Boha. Byla bych moc ráda, kdyby tento dar dostal každý.“

Moderátor se sám za sebe začne ujišťovat: „Ale ve vzkříšení těla nevěříte?“ – „Věřím,“ zní odpověď. „A že bude poslední soud a všichni vstaneme z mrtvých?“ pokračoval moderátor. „Ano, v oslaveném těle,“ doplňuje ho novinářka a pokračuje: „Neřeším věk, ani jaké budeme mít vlasy, i když to jsou teologické otázky. Tělo to bude jiné, oslavené.“ 

V televizním studiu jsou všichni vážní a moderátor pokračuje: „Věříte v ráj i peklo?“ Novinářka s úsměvem odpovídá: „Ano, existencí dobra a zla jsem si dokonce jistá.“ A už debatují všichni. Dějí se nám věci zlé samy, nebo si za ně můžeme prvotním hříchem? Máme svobodnou volbu mezi dobrem a zlem? Co je přitažlivější, milost nebo hřích? A dojde i na vědu. „Víře neodporuje,“ říká novinářka a doporučuje přečíst encykliku Jana Pavla II. Fides et ratio (v překladu Víra a rozum). Proč? Protože věda nedává vysvětlení, proč žijeme. Zkrátka je nutné uznat, že některé věci nejsme schopni plně pochopit jen intelektem. A poslední slovo má novinářka: „Na konci budeme všichni souzeni podle lásky.“ 

Vtipné je, že pracuje pro redakci ekonomického týdeníku Valeurs Actuelles, tedy Aktuální hodnoty, ale možný je i překlad Skutečné hodnoty.

A tak přeju všem: Využijme tento adventní čas, abychom se Bohu skutečně přiblížili, abychom ho pozvali do našeho života a prožívali s ním i všední události. A zkusme také zkoumat, co o Něm zjistili naši předchůdci a učitelé církve. Pak už nás dotazy jen tak někdo nezaskočí a budeme přitom autentičtí.