Komentář Pavla Fischera: O důvěře

 

V uplynulém týdnu proběhl zajímavý seminář. Mluvilo se o důvěře. Do Prahy přijeli experti z Legatum Institutu z Londýna a mluvili o svých analýzách a o tom, kde se ve světě dobře žije. Každým rokem vytvářejí dokonce žebříček zemí světa. Jak si stojí Česká republika v jejich srovnání? Nebyla úplně na čelních místech, a to i proto, že se neporovnává hrubý domácí produkt, ale kapitál důvěry. 

 

Důvěře se musí člověk učit: v rodině, doma, předává se ve výchově, tradicí, kulturními zvyklostmi a náboženstvím. 

 

Důvěra není jen vztah mezi lidmi, kteří se již důvěrně dobře znají, ale i mezi těmi, kdo se ještě nepotkali a musejí mezi sebou uzavřít obchod například po internetu. Důvěra není jen uvnitř rodiny, ale i mezi rodinami, mezi různými sociálními skupinami, které se potkávají. Důvěra vytváří mezi sousedy pocit spoluodpovědnosti za sdílený dům, za společný prostor, za společnou ulici.  

 

Důvěra pomáhá vytvářet komunitu, tedy společenství občanů, kteří vědí, že bez toho, že se sami zapojí a přiloží ruku k dílu, to nepůjde. Důvěru pak vkládáme do institucí, do rukou těch, kdo se ucházejí o náš hlas a o naši důvěru, aby za nás rozhodovali. To znamená, že na konci jejich mandátu si vyžádáme, aby nám skládali účty. Aby předložili, co se povedlo, co nestihli, anebo to, v čem chybili. Na nás je pak, abychom rozhodli, zda si naši důvěru opět zaslouží. 

 

Blíží se nám parlamentní volby. Slibů je kolem nás, až se jeden diví, co všechno se dá do příštích voleb zase stihnout. Jak si ale má člověk vybrat? 

 

Mohli bychom tu důvěru zkoušet hledat právě u těch, co chtějí získat naše hlasy. Důvěra se musí zasloužit. Důvěra předpokádá oboustranný vztah mezi tím, kdo důvěru svěřuje, a tím, kdo ji přijímá. Bez důvěry ochabují instituce a zpomaluje obchod, protože každý si musí platit svého právníka. Namísto nepsaných pravidel se vytvářejí předpisy a nařízení, vyhlášky a zákony, které jsou stále podrobnější, protože si nedůvěřujeme. I proto se investovat do důvěry vyplatí, I když to není na první pohled docela zřejmé. 

 

Vytvářejme proto kapitál důvěry tam, kde, žijeme, a to nejen mezi těmi, kdo se známe, ale i s těmi, kdo jsou nám zatím neznámí nebo teprve přicházejí. A to vlastně neplatí jen pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.