Jiné a nezapomenutelné – o Velikonocích s biskupem Cikrlem
Slavíme Velikonoce a zároveň stále zažíváme omezení i náboženského života v rámci opatření proti šíření koronaviru. Na velikonoční pondělí jsme se spojili s brněnským biskupem Vojtěchem Cikrlem a hovořili jsme o zkušenosti hlavních křesťanských svátků v atmosféře epidemie.
Slavil jste liturgii Vzkříšení bez společenství věřících na místě. Jaké to bylo, zapsal se vám do paměti nějaký moment?
Jistěže ano. Velikonoční vigilii jsem letos slavil ve velmi malé komunitě a nikdo z nás, kdo jsme tam byli, ji takto nikdy neslavil. Všechno vnější bylo velmi prosté a přesto určitým způsobem bezprostřednější než ve velké katedrále. Po více jak 30 letech jsem zpíval Exsultet, chvalozpěv velikonoční svíce. Zpíval jsem jej v roušce, pro nastávající tmu jsem neviděl na text a k tomu byly zamlžené brýle téměř neprůhledné. Takto bych mohl pokračovat dál, ale všechny momenty této nádherné liturgie byly trochu jiné než obvykle, ale právě proto nezapomenutelné, protože jako bychom se všichni v bezprostřední blízkosti paškálu jej dotýkali.
Když se ohlédneme za celým Svatým týdnem a velikonočním triduem, vnímal jste něco, co vám zvláště chybělo oproti běžnému stavu?
Vnímal, a to hlavně na Zelený čtvrtek, kdy tu bývá 240, 250 kněží a jáhnů a shromáždíme se k misse chrismatis, mši se svěcením olejů. Tato mše teď byla soukromá a mně velmi chyběl ten kontakt s kněžími, jáhny i lidmi, kteří se za ně přicházejí při této mši modlit. Tam, kde jsem byl sám, jsem cítil, jak je to těžké slavit mši, tedy společenství, když tam to společenství není. Podobně i na dalších bohoslužbách - ta nepřítomnost kontaktu s lidmi je velmi těžko spolknutelná, protože bohoslužby neslaví jen kněz nebo biskup, ale celé shromáždění. Vím, že prostřednictvím různých přenosů lidé vstupují do tohoto společenství, ale přesto vnímám, že je to jen nouzové řešení, protože to společenství je jen virtuální a nemohu druhé vidět a vnímat. V čase nouze samozřejmě vnímám, jak je dobré využít těchto možností, přesto ten osobní kontakt je něčím, co mi asi nejvíce chybělo.
Řada kněží, se kterými jsme mluvili v předchozích týdnech o výzvách toho mimořádného stavu pro duchovní život, říkala, že je to pozvání k postní době v neobvyklém rámci. Jak z tohoto pohledu uchopit Velikonoce?
Určitě není špatné půst v jiných kulisách. Může to vést ke zvýraznění podstatného. Stále jsme totiž v nebezpečí zvyku, že kulisy stačí a vytvářejí uklidňující dojem, že je vše v pořádku. Mnohdy ale nevnímáme, že je to vnitřně vyprázdněné. A jak uchopit Velikonoce? Řekl bych podobně - měli jsme 40 dnů postu a teď Velikonoce, které mají stránku vnitřní a vnější. Ta zahrnuje účast na bohoslužbách, zvyky, jídlo, koncerty, návštěvy, různá setkání. Potom je tu stránka vnitřní, prožití podstaty, co o Velikonocích prožíváme, co nám v těchto dnech má dojít a je to mnohdy neuchopitelné rozumem, ale lze to uchopit vírou. Řekl bych takto: Obě hlediska jsou důležitá a správná. Tam, kde je zabráněno v tom vnějším, přeji všem i sobě, abychom více prožili to vnitřní.
Dnes je velikonoční pondělí, den zpravidla věnovaný rodinné pospolitosti, návštěvám a i mimo církev prožívané pomlázce. Bez toho se teď musíme obejít - jak tedy prožít tento den?
Někdy se díváme skrz prsty na různé zvyky, které jsou spojené s Velikonocemi, třeba právě na pomlázku. Ta je ale způsobem, jak být spolu - nemyslím bít, ale opravdu být s ypsilonem, tedy jak prožít tento den. Být spolu je něčím, k čemu vedou Velikonoce, jak vidíme na Emauzských učednících, Máří Magdaléně či apoštolech. Všechno vytváří společenství, které uvěřilo, a to máme v těchto dnech prožívat. Mám-li tedy radit, jak prožít dnešní velikonoční pondělí, řekl bych ve velikonoční radosti, se vzkříšeným Kristem, s druhými lidmi a s modlitbou, a vnější činností - to, co máme udělat, tak můžeme.