Arcibiskup Graubner: Jste doma zavření a lezete si na nervy? Obětujte to Pánu

Jak tedy objevit a prožít velikonoční radost v této situaci, kdy nemůžeme být v kostele, přijmout eucharistii?

Doma nás snadno něco vyruší a těžko se soustředíme. Když nemůžeme jít ke svatému přijímání, máme alespoň možnost otevřít svá srdce. Když například na obrazovce vidíme přijímat jiné, řekněme "Pane prosím přijď i ke mně. Nechám tě, abys ve mně žit, cítit, miloval a skrze mě sloužil."

Letošní Velikonoce, kdy jsme dostali jakýsi vnucený půst od společných setkání, by nás mohl vést k hlubšímu prožívání. Nemůžeme to ale řešit povrchně. Podívat se na obřady a mše svaté v televizi nebo si je poslechnout v rozhlase nenahradí přítomnost. Slavnost se musí prožívat společně. Kdyby mě někdo pozval na svatbu tak, abych se připojil přes obrazovku a díval se, co jedí, asi bych cítil, že to není plnohodnotné. Na druhou stranu, když už se nemůžeme setkat ve skutečnosti, alespoň toto spojení je velice důležitou pomůckou aspoň na dálku vytvořili společenství a každý osobně se snažil vstoupit do svatých tajemství těchto dní.

Velikonoce jsou ale o Kristově utrpení. Jestli i my nějakým způsobem trpíme, přijměme to a nabídněme to nebeskému Otci jako smír. Například v aktuální situaci, když si pro těsnost zavřené rodiny někde v bytě trochu lezeme na nervy. To všechno mohou být drobné příležitosti říct: „Já ten kříž přijímám a dělám z toho oběť. Ježíši nechávám tě, abys ve mně miloval a odpustil.“ Myslím, že takové prožívání může být velice praktické a může nám udělat jakousi duchovní zkušenost s Božím působením v nás.

Jaký duchovní aspekt Velikonoc, který v běžných časech tak nevidíme, můžeme teď podle vás lépe vnímat, třeba v prostředí rodiny?

O Velikonocích slavíme Kristovo vítězství nad hříchem, smrtí a dodejme nad strachem. My jsme dnes plní strachu. Koronavirus ukázal naši slabost. Když je nám dobře, máme velká ramena a najednou jsme všichni ustrašení. Je třeba, abychom si na ten strach nezvykli a objevili v sobě svobodu, kterou přináší zmrtvýchvstalí. On vždy říká „Nebojte se.“ Evangelisté často poznamenávají, že šli od hrobu a k hrobu se strachem. Svatý Jan píše, že láska zahání strach. Nechme v sobě milovat Boha, abychom dělali skutky lásky, pomáhali, odpouštěli atd. To je cesta, která nás vede k vnitřnímu osvobození a ke zkušenosti, že Bůh, který odpouští, také osvobozuje od strachu. Až pandemie skončí, nesmíme se vrátit do starých kolejí. Měli bychom být obohaceni touto zkušeností a jít dál s větší věrností Pánu a vnitřní svobodou.

Zeptám se ještě prakticky - jak v olomoucké arcidiecézi řešíte situaci katechumenů, kteří se připravovali na přijetí křtu dnes v noci?

Doporučil jsem, aby se křest přeložil na vigilii před Svatodušními svátky [konec května pozn.red.]. Předpokládám, že tam už bude možné se setkat. Pokud by byl nějaký akutní případ, kněz samozřejmě může křtít, ale bez dalších lidí. Je škoda pořádat křest, kde by byl jen křtěný a kmotr.

Na závěr poprosím o váš vzkaz lidem, kteří v současné situaci pociťují nejistotu, obavy, nebo se vzhledem k okolnostem hůře soustředí na Velikonoce?

Slavíme především Kristovo vítězství. Jestli nás trápí hřích nebo nemoc a strach ze smrti, je třeba se spojit s Kristem. Kdo vstupuje s Ježíšem do Velkého pátku tak, že obejme jeho kříž, ten zakusí Kristovu blízkost. Jestli vstupuji s Kristem do jeho utrpení, také s ním vstávám k novému životu, ke vzkříšení. To je možné prožívat nejen o Velikonocích, ale pokaždé když přichází nějaká bolest a temnota. Když Ježíše obejmu, tak je to stále ten samý Kristus jako o Velkém pátku. Ukřižovaný i zmrtvýchvstalý. S ním procházím hrobem. Přeji, abychom takových zkušeností zažili co nejvíce.