Tři poznámky k pomníkové aféře Ivana Stěpanoviče

1. Ať už to dopadne jakkoli, je dobře, že se o Koněvovi mluví a nezůstává tak jen jménem z tabulky na mnoha tuzemských ulicích, případně citací známé repliky z filmu Pelíšky ("pojď mi to povědět sám, ty Koněve, nemusíš posílat spojku"). V životopisu tohoto vojáka se totiž příhodně odrážejí velké dějiny celého 20. století. Má-li být slaven jako osvoboditel, vidíme zřetelně z jeho poválečných etap v Maďarsku či Berlíně, že k území, z něhož jeho armáda vytlačila nacisty, přistupoval spíše jako dobyvatel.

2. Ruské velvyslanectví by vše nejradši nechalo v původním stavu z roku 1980 a kromě zakrývání památníku či úvah o jeho přesunu či odstranění ho dráždí také tabulka doplňující fakta o Koněvově životě. Když si k tomu doplníme ruské snahy o vlastní, k historické skutečnosti velmi vynalézavý způsob výkladu třeba dění v roce 1968 v Československu, vyplyne z toho zajímavá posmrtná ofenzíva Koněvem.

3. I naši parlamentní komunisté tvrdí, že budou "vždy tvrdě proti přepisování dějin" a ve svém pozoruhodném textu (autor - VV ÚV KSČM) neváhali odhalit zákulisního původce toho všeho - Sudetoněmecký landsmanšaft. Není od věci připomenout, že pomník vyrostl až v roce 1980 a těžko ho lze pokládat za nějaký spontánní akt vděčnosti Pražanů svému osvoboditeli. Normalizační komunisté byli plně podřízeni Moskvě, ti dnešní svým pomyslným schováním za Koněva naznačují, že jim takové uvažování není cizí, viz loňská úvaha předsedy Vojtěcha Filipa o tom, že iniciátorem okupace (či bratrské pomoci, jak chcete) byla vlastně Ukrajina. Je škoda, že trochu zapadla letošní poznámka stejného Vojtěcha Filipa k cenám vepřového, prasečáku v Letech a památníku obětem romského holokaustu. Současnému boji o Koněva by dodala patřičný šmrnc.

Filip Breindl