Tisíce konkrétních lidí s konkrétními příběhy

„Máme u nás v autobusu jedno dítě. Je mu patnáct. Pochází z oblasti Rakka, teď cestuje s námi. Jeho příběh neznám do detailů, ale vím, že se mu podařilo utéct před střelbou. Útočníci ho sledovali. Nevím přesně proč. V Sýrii to je obvyklé, ozbrojenci vnikají do domovů, ničí majetek, sledují lidi. Nevíme, kdo to je. Bývají to vládní vojáci, jindy cizinci bez uniforem. Nevíme. Ani na tom nezáleží.“ Příběh Ahmada ze Sýrie jsem vyslechla po páté hodině ráno na benzinové stanici v srbském Adaševci. Cestuje s manželkou, učitelkou angličtiny, jejich dům zničilo bombardování. Zmíněného patnáctiletého mladíka potkal v Turecku a vzal si ho do péče, úřady by ho jinak poslaly do zařízení pro mladistvé, což je podle Ahmada to stejné jako vězení. Kdyby se musel vrátit, je si jistý, že by zemřel.

Do svítání zbývá asi hodina. Na parkovišti je klid. V asi dvacítce autobusů lidé spí a čekají, až jim bude umožněno pokračovat v cestě. Ahmad je jedním z pěti tisíc lidí, kteří ten den hranci překročili. Cestují nejčastěji z Makedonie, kde za cestu komerčními linkami zaplatili 35 euro. Ještě na přelomu října a listopadu museli před chorvatskou hranicí z autobusů vystoupit a jít necelý kilometr pěšky polní cestou. Za každého počasí někdy i několik hodin čekali, až budou moci autobusy přejet do chorvatského utečeneckého tábora. Improvizované přístřešky na přechodu Berkasovo-Bapska stavěli dobrovolníci, kteří tam také spolu s přítomnými neziskovými organizacemi rozdávali čaj, deky, bundy a další věci z humanitárních sbírek. Díky dohodě úřadů obou sousedních států už srbské autobusy nezajíždí k polní cestě, ale na nádraží v nedalekém městě Šid. Odtud zájemce o vstup do Evropské unie převeze speciálně vypravená vlaková linka organizovaná chorvatskou vládou. Vlaky přijíždějí zhruba každé čtyři hodiny, na cestu se jím můžou vydat lidé z 10 až 15 srbských autobusů. Kdo přijel později, musí čekat na další spoj. Někdy i deset hodin.

Městečko Šid i sousední Berkasovo žije poklidným životem. Jako by kolem nich tisíce běženců denně ani neprocházely. Podle číšníka v hotelu Dallas k nim jezdívají například lékaři nebo fotografové z různých zemí, ale žádný běženec o ubytování zatím nepožádal. Číšník se s nimi samozřejmě už setkal a po mé otázce se usmívá při představě, že by si jich mohl nevšimnout. Žádné problémy ale v této souvislosti ve městě nenastaly. Žádný z běženců se tam ani nezdržuje, autobusy je přivážejí rovnou na nádraží, odkud hned pokračují v cestě.

Rafat ze Sýrie je na cestě asi dva týdny. Svou zemi opustil, protože se nechce stát vládním vojákem. „Nejsem vrah. Nechci nikoho zabíjet ani bojovat. Nechci válku. Každý den padají bomby a každý den umírají lidé. Každý tam bojuje proti každému, už čtyři roky,“ Rafat je usměvavý i trochu nesmělý. Hovoří výbornou angličtinou a dobrovolníkům z takzvaného Czech teamu pomáhá rozdávat ponožky, plenky, kapesníky nebo hračky pro děti. Do každého autobusu s nimi vejde, překládá i sám věci nabízí. Zatím neví, do které země zamíří. Prý by klidně zůstal v Srbsku, ale neví, jestli takovou možnost má. Zůstat chce kdekoliv, jeho snem je dokončit studia leteckého inženýrství.

Do Evropy se Rafat dostal po moři. Tureckým pašerákům zaplatil tisíc euro za nebezpečnou plavbu na přeplněné kocábce. Stejnou cestu zvolil i Ahmed. Po zaplacení vysoké částky za každého člena rodiny mu ozbrojení muži ukázali loď a směr, kterým leží řecké ostrovy. Pokud by odmítl nastoupit, zastřelili by ho. „Já umím plavat, ale bylo tam mnoho starých lidí, handicapovaných, žen i dětí. Studená voda se přelévala přes okraj přetížené lodi. Lidé plakali, já jsem se modlil. Deset minut pro mě bylo jako deset hodin,“ popisuje Ahmed.

Nekonečnou tmu před půl sedmou ráno rozpouštějí první sluneční paprsky. Zatím je počasí milosrdné, ani v noci teplota nepadá pod bod mrazu. Z autobusů vycházejí lidé s ospalými tvářemi, po parkovišti začínají běhat děti. Nestačím se divit, kolik jich tu je. V kapse najdu bonbón a vložím ho do ruky asi tříletému chlapci. Chvíli si ho prohlíží a pak začne nadšeně skákat, výskat a mávat s ním svému tatínkovi před nosem. Už dlouho jsem neviděla, že by se dítě tolik radovalo z jediného bonbónu. Nedávno mě kamarád označil za sluníčkářku. Docela pěkné označení, podle kterého mám poznat, že mnou tento člověk opravdu pohrdá. Škoda, třeba aspoň ten tříletý kluk si na mě za pár let vzpomene a označí mě podobně. On pro mě po probdělé noci tím sluníčkem určitě byl.

Mariana Ambrožová