Tři dny a především tři noci na chorvatsko-srbské hranici

Tři dny a především tři noci na chorvatsko-srbské hranici
15. října 2015 Náš názor Autor: Mariana Ambrožová

Spolu s pěti dalšími kolegy z našeho rádia jsem závěr minulého týdne strávila na srbsko-chorvatské hranici. Rozhodla jsem se pomáhat běžencům, kteří tudy procházejí. Potkala jsem se s lidmi, kteří jsou už týdny na cestách nezávisle na tom, jaké je zrovna počasí nebo jestli jim okolnosti přejí. Cestují s celou rodinou – staří rodiče, těhotné ženy, malé děti v promočených botách. Setkala jsem se tam s lidmi, které z domovů vyhnala lidská krutost. Chtěla jsem jim pomoci a zároveň jsem také na vlastní oči chtěla vidět, kdo jsou ti lidé, kteří k nám přicházejí. Stejně jako na těchto stránkách už před několika dny Filip Breindl, nabízím vám nyní i já ohlédnutí za tím, co jsem viděla:

„Pane Ježíši Kriste, synu Boží, smiluj se nade mnou hříšnou.“ Nepatřím k východní křesťanské tradici, ale jak tak sedím v autě a cesta ubíhá, tuto střelnou modlitbu si opakuji stále dokola. Mám ji ráda. Hlavně ve chvílích, kdy mi docházejí slova. A ta mi došla. V modlitbách i diskusích na facebooku i jinde. Mám pocit, že všechno co se vyslovit mohlo, se už vyslovilo. Kdo má strach, mít ho bude i nadále. Kdo chce šířit polopravdy a nenávist, nikdo ho nezastaví. Sdílení článků a tlachání u oběda či v tramvaji je už k ničemu. Na chorvatsko-srbskou hranici nejedu nikoho vítat ani zvát do Evropy. Jsou tam lidé, které válka vyhnala z domovů. Opustili své sousedy, příbuzné, místa vzpomínek z dětství. Máme tu problém, na tom se asi shodneme všichni napříč názorovým spektrem. Tak pojďme něco dělat.

Na hranici

Nálada v autě je zatím výborná. Bavíme se, smějeme se. Velký úspěch měla historka kolegy, který pro nás půjčil nepoužitelné auto a do rána sehnal nové, kterým se na místo dostane nás všech šest. Také kvůli této epizodě přijíždíme do cíle místo v poledne až navečer. Vítá nás Míša, toho času koordinátorka dobrovolníků v oblasti. Zaškolení trvá asi 20 minut. Za tu dobu přijedou tři autobusy s uprchlíky. Každý s kapacitou asi padesát míst. Běženci do nich nejčastěji nastupují na makedonsko-srbské hranici, aby vystoupili na té srbsko-chorvatské. Cesta jim zabere asi deset hodin. Pokud tedy vyrazí v běžnou denní hodinu, u nás jsou v noci. Nejvíce lidí proto přijíždí mezi desátou večerní a šestou ráno. Srbské komerční autobusy své cestující vyloží nedaleko od hraniční závory, na chorvatskou stranu musejí lidé pěšky. Celníci je směřují do dalších vozů, které je odvážení do patnáct kilometrů vzdáleného uprchlického tábora, kde mají několik hodin na oddech. Pak pokračují vlaky směrem k maďarským hranicím. První noc, co jsem se k tamnímu dobrovolnickému týmu přidala, přijíždí každou hodinu snad šest autobusů. Hned po pár hodinách počet příchozích převýší počet těch, které České republice přiřkly slavné kvóty.
 Pokud má chorvatská strana dostatek autobusů i místa v táboře pro sedm tisíc lidí, jde všechno dobře. Lidé s dětmi na rukou, lehkými zavazadly nebo vůbec s ničím procházejí kolem našeho stánku s čajem. Lidem v sandálech dáváme boty a ponožky, těm s krátkým rukávem nabízíme svetr nebo bundu. Vše dary do sbírek v různých evropských zemích.
 Několikrát za noc i den však nejde vše tak, jak má. Je třeba počkat i několik hodin. V noci teplota padá k deseti stupňům. Někdy se přidá i déšť. Mezi lidmi, kteří často nemají základní informace o tom, kde jsou, kam jdou a proč se čeká, vládne nervozita, vyostřují se konflikty. Lidé se na sebe tlačí, rodiny s malými dětmi na úzké cestě nemají kam odejít, kde si na chvíli sednout.
 Skupina dobrovolníků proto přišla s myšlenkou už několik metrů před chorvatskou hranicí běžence rozdělovat do skupin po padesáti, tedy přibližném počtu míst v autobuse. S menší skupinou se lépe mluví. Většinou lze mezi nimi najít někoho, kdo rozumí anglicky a je ochoten ostatním překládat. Dobrovolníci tak získávají možnost v klidu všem vysvětlit, co se s nimi bude dít, jak dlouho asi budou čekat a hlavně dát pozor, aby se členové rodiny a přátelé, kteří společně cestují, se od sebe nerozdělili a všichni zůstali pohromadě.

Setkání

Dva měsíce je na cestě dvacetiletý Mohamed ze Sýrie. Vrátit už se nemá kam, jeho dům zničila bomba. Umí perfektně anglicky a moc mi pomáhá, když potřebuju skupině o padesáti lidech něco říct, o něco je požádat nebo předat informace. Autobusy na chorvatské straně bohužel teď nejezdí. Celníci přestali odbavovat a my všichni, dobrovolníci i běženci, společně čekáme. Určitě už aspoň hodinu. Jsem ráda, že aspoň neprší. Kousek ode mě si hrají čtyři holčičky ve věku tak od tří do sedmi let. Drží se v kruhu za ruce, poskakují a v jednu chvíli společně dřepnou. Hra mi připomíná naše Kolo, kolo mlýnský. Je krátce před půlnocí, děti už by měly spát, ale zatím to snáší docela dobře. Starší muž, který si při chůzi pomáhá hůlkou, si sedá na zem. Ptám se ostatních dobrovolníků po kartonu, který bych mu nabídla, aby se nenachladil, ale k žádnému se nedostanu.
 Mohamed musel přerušit školu kvůli válce v Sýrii. Jako skoro všichni tady absolvoval nebezpečnou cestu přes moře do Řecka. „Pořád to mám před očima,“ říká. U hranice se objevil autobus. Je třeba požádat přítomné, aby se postavili do dvou řad. Jinak je nemůžeme spočítat a pustit opravdu správný počet, což předchází zmatkům na celnici. Nastane hádka, překřikování, žduchání. Mohamed mi úžasně pomáhá. Vysvětluje mi, co by bylo dobré udělat, překládá a také poslouchá, co a proč potřebuju já. Do pár minut je klid. Snažím se stále opakovat, proč se čeká, kde se nacházíme, kam míří autobusy a že otisky prstů se možná někde dávat budou, ale není třeba se toho bát.
 Autobus odjíždí a moje skupinka zůstává. Dovnitř se zatím nevešla. S Mohamedem si povídám o škole, o Sýrii, už ani nevím, jak jsme se dostali k tomu, že mu vyprávím o legrační rivalitě mezi Pražáky a Brňáky. Na otázku, co podle něj v Sýrii rozpoutalo už skoro pětiletý ozbrojený konflikt, Mohamed odpovídat nechce. „Lidé u nás mnoho mluví. Každý z nás, co tu jsme, na to má jiný názor,“ podotkne s mávnutím ruky, která značí, že slova jsou zbytečná. Povídáme si také o českých obavách z uprchlíků. Mladík v černé mikině o tom slyšel a prý to chápe. „V Sýrii je válka. Lidé tam proti sobě bojují, ale to přece nejsme my. My před tím utíkáme, chceme mír,“ vysvětluje mi. Na otázku, jestli jsem křesťanka, přikyvuji a opatrně se zeptám, jestli by mi kvůli tomu ublížil. Ihned pochopí mou narážku na předchozí rozhovor a usměje se. „Jak to vzniklo, že někdo na základě příslušnosti k nějaké víře určuje, kdo je vrah?“ ptá se mě, ale nečeká odpověď.
 Po desítkách minut přijíždí další chorvatský autobus. „Two lines, please,“ žádám skupinu a snažím se přidat úsměv. Ostatním dobrovolníkům dávám pokyn, že jsme připraveni. Počítám, kolik lidí prochází, pouštím členy rodiny k sobě, aby se neoddělili, to je velmi důležité. „Thank you very much,“ slyším za sebou. Chytím Mohameda na vteřinu za ruku. „Take care,“ zavolám, protože nic lepšího mě v tu chvíli nenapadá a mám pocit, jako bych opouštěla dlouholetého přítele.

Poslední noc na hranici Berkasovo-Bapske

Spustil se prudký déšť a k tomu se přidal studený vítr. Není víc než pět stupňů nad nulou. Lidé stojí v kalužích. Několik hodin na chorvatskou stranu hranice nepřijel žádný autobus, který by zájemce o vstup do země odvezl. Kromě běžného počtu lidí z autobusů navíc přijel do srbského Šidu i vlak s tisícem další lidí. Společně se všichni tísní na úzké polní cestě. Snažím se rozdávat deky a teplé oblečení. Mezi lidmi ale není možné projít. Dvě paní zkolabovaly, prodrat se pro lékaře není lehký úkol. Alespoň že dnes v noci už tu nějaký je.
Porouchal se hlavní generátor a po chvíli i generátor záložní. Ocitli jsme se v naprosté tmě. Ve světle baterek se snažíme organizovat skupiny. Místo jednoho dobrovolníka se dnes jedné skupině jich věnuje alespoň pět. Tlačenici se ale ubránit nedokážeme, skupiny se spojují, lidé se překřikují, děti pláčou, matky prosí o pomoc. Bojím se, že se stane neštěstí, že dav ušlape děti nebo se strhne rvačka. Na nabídku, že s některými skupinami půjdeme do tábora pro běžence pěšky, ale celníci nepřistoupí. Rozdáváme čaje, deky, čepice. Někdo rozdělal v barelech oheň, pořád dokola opakujeme všechny informace, které máme. Teď už je jedno, kdo je dobrovolník a kdo ne. Kdo je ze Sýrie, Afghánistánu, České republiky nebo Německa. Všichni čekáme a doufáme, že bude brzy zase dobře.

 Ta poslední noc v Bapske pro mě byla z těch tří tam strávených nejnáročnější. Fyzicky a hlavně psychicky. Díky všem skvělým lidem, kteří tam byli, aby bez nároku na jakoukoliv odměnu pomáhali, se ale všechno zvládlo. Byli tam úžasní lidé, kteří jsou ochotni celou noc pracovat a spát pouze nejnutnějších pár hodin. Jsou schopni zvládat nesmírnou psychickou zátěž, kdy skutečně není v jejich silách některým lidem pomoci. Umí improvizovat a spolupracovat, a to i přes to, že se nikdy předtím neviděli a sotva znají svá křestní jména. Úžasní a obdivuhodní byli také samotní uprchlíci. Byli mezi nimi lékaři i právníci, rozjívení mladíci či jednotlivci, kteří stále něco potřebovali, aniž by uměli poděkovat, i ti, kteří byli vděčni za pouhý kelímek s čajem nebo se sami aktivně ptali, s čím mohou pomoci. Prostě obyčejní lidé, jaké najdeme všude na světě. Za tři dny a především tři noci na hranici Berkasovo-Bapske kolem mě prošlo deset až patnáct tisíc lidí. Někdy mě napadaly otázky, odkud se všichni ti lidé berou, jak je možné, že přicházejí stále noví a noví. Kam všichni půjdou, co budou dělat? Na odpovědi ale nebyl čas. Shánění deky pro třídenní miminko, které se narodilo po cestě, mezinárodní otázku jistě nevyřeší. V takové situaci je ale jasné, co je třeba udělat, a pro žádné další otázky není prostor. Ostatně to, jak dopadne integrace těchto lidí, přece leží na každém z nás. Na okraji společnosti zůstanou, pokud je tam necháme. Když jsem na chorvatsko-srbské hranici viděla tolik úžasných dobrovolníků, kteří jsou schopni se postavit otázkám typu „ono to nejde“, věřím, že všechno bude fajn. Díky vám všem, kteří pomáháte a snažíte se hledat řešení!


Mariana Ambrožová

Foto: Martin Šmídl