Recenze: O Babicích nevíme vše, ale tvář totality je zřejmá

Recenze: O Babicích nevíme vše, ale tvář totality je zřejmá
2. července 2016 Náš názor, Události Autor: Filip Breindl

Před 65 lety, 2. července 1951 zahynuli tři místní komunističtí funkcionáři při střelbě ve škole v Babicích u Moravských Budějovic. Odplata režimu byla tvrdá a řídila se snahou co nejvíce zasáhnout širokou skupinu odpůrců totality od soukromých rolníků přes živnostníky až po katolické duchovenstvo. Celé dění zachycuje řada publikací, novinkou je studie Michala Stehlíka Babické vraždy 1951.

Autor, který působí na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty UK v Praze, předkládá výsledek své badatelské činnosti, jejímž cílem je poskládat obrázek střelby v babické škole do širších souvislostí. Řadu z předchozích knih využívá k citacím, ale také k polemice, a to zejména s náznaky, že by hlavní strůjce násilných akcí a přepadení babických funkcionářů Ladislav Malý jednal na objednávku komunistické tajné policie jako provokatér. Stehlík poukazuje na skutečnost, že pro takový výklad chybějí nevyvratitelné důkazy; těmi podle něj nejsou indicie zmíněné předchozími badateli, ba dokonce ani shromážděná svědectví, jestliže je nepodkládají další fakta. Autor se takto musí vypořádat i s paměťmi svého pradědečka Ludvíka Stehlíka, varhaníka z Cidliny, který byl v babickém případu odsouzen k dvacetiletému vězení (o rok více dostal jeho syn, autorův prastrýc) - Michal Stehlík u některých tvrzení poukazuje na překážku nemožnosti je objektivizovat, jinde přímo naráží na věcnou nesprávnost, kterou lze přisoudit nespolehlivosti lidské paměti, ale také možná vytvořením obrázku o událostech, který nejlépe odpovídá pamětníkovu cítění. Věta, kterou se autor hned v úvodním poděkování omlouvá už nežijícímu příbuznému za kritiku jeho pamětí, naznačuje, že v mnohém nepůjde o standardní historickou studii.

O to cennější je, že autor nepodléhá touze vyrovnat účty s vězniteli svých příbuzných, staví na faktech a právě jimi implicitně dokládá, že když už máme tu smůlu a zřejmě nikdy nebudeme o pozadí babických událostí vědět vše, není až tak podstatné, od jakého okamžiku se věci odehrávaly v režii StB. Zřetelně vidíme, že jakmile se celé záležitosti chopila, dokázala v krátkém čase rozehrát zběsilý kolotoč, v němž použila snad všechno ze svého bohatého rejstříku - mučení, justiční vraždy, mimosoudní zúčtování s rodinnými příslušníky, propagandu, náboženský útlak - daleko nad rámec prostředků, které by byly ospravedlnitelné v boji proti teroru. Dokonce je ze Stehlíkovy knihy zřejmé, že k utvoření obrázku postačí daleko subtilnější fakta - velmi působivě poslouží nabídka srovnání civilních snímků osob s těmi úředními pořízenými při vyšetřování, zejména u kněží Jana Buly a Jana Podveského a Gustava Smetany je to patrné. Výmluvné jsou také interní dokumenty kolem procesů, nejvíc asi ten, který v jednom odstavci konstatuje, že obecenstvo soudní frašku přijalo, aby hned vzápětí upozornil na některé chyby v připraveném scénáři. Není třeba hledat pachatele strašného zločinu, jakým bylo povraždění babických funkcionářů Kuchtíka, Roupce a Netoličky, přímo v komunistickém režimu; ten celou záležitost utopil v krvi daleko drastičtějším způsobem, a to i v detailech - stačí si představit, jak vypadala poprava oběšením v případě Stanislava Plichty zmrzačeného při přestřelce ... Perličkou pro současného čtenáře je zmínka o tom, že prokurátor hledal ideové viníky i za hranicemi regionu a neopomněl nařknout i Ferdinanda Peroutku.

Cenným doplněním Stehlíkovy knihy jsou i kapitoly věnované dalšímu životu babického příběhu ve snahách o rehabilitaci nebo naopak v režimní propagandě - stačí si vzpomenout na to, jaký obrázek babického faráře Václava Drboly vykreslil normalizační seriál Třicet případů majora Zemana. Za drobný nedostatek se naopak dá považovat někdy poněkud křečovitá realizace jinak správného úmyslu zasadit dění na Vysočině do kontextu celostátních a světových událostí - zatímco otázka kolektivizace zemědělství nesporně na venkově Moravskobudějovicka silně rezonovala, u korejské války nebo třeba udílení titulu Hrdina práce už je to sporné, naopak jen okrajově a nepřímo kniha hovoří o represích vůči církvi. Několikrát opakované autorovo vysvětlování, proč podle něj zkušení odbojáři jako Plichta starší následovali nedůvěryhodnou postavu Malého, by mohla nahradit rozsáhlejší výpověď třeba z pradědečkových pamětí nebo z výpovědi Ludmily Plichtové, i s výhradou popsanou v úvodu.

Stehlíkova kniha nemusí být posledním příspěvkem tohoto autora k babickým událostem. Druhý díl by mohl rozvést některé aspekty, které tato publikace jen naznačuje - větší pozornost by si zasloužil třeba vývoj vyšetřovací taktiky u lidí, kteří byli zadrženi ještě před střelbou v Babicích (šlo i o dva ze tří popravených kněží Bulu a Drbolu), a dodatečně dostávali role v širokém obrazu spiknutí. Také propojení odbojové skupiny Gustava Smetany s babickým případem - skutečné i vykonstruované procesem - zůstává v náznacích a zájemce o událost by nepohrdl ani širším profilem lidí z Malého okolí, zejména Drahoše Němce a Antonína Mitysky, kteří se chopili zbraně a šli s ním do akce. I osudy vyhnaných a různě decimovaných rodin patří k babické tragédii. Stehlík a asi nikdo další nebude tím, kdo nám v celé šíři "řekne, jak to tenkrát bylo" (parafráze ze seriálu o majoru Zemanovi), dovede však předložit působivá a potřebná fakta o tom, že komunistická totalita byla především válka proti vlastním lidem; a v tomto konkrétním případě nebyla skoupá na oběti.

Filip Breindl

na snímku P. Jan Bula

Stehlík, Michal. Babické vraždy 1951. Academia: Praha, 2016

Zprávy pro lidi dobré vůle

v 11, 13, 15 a 20 hodin.
V sobotu v 11 a 15 hodin, od 18 Zrcadlo týdne.

Pozvánky a informace z regionů ve všední den v 7.15, v sobotu od 9 hodin.

Regiony

Regiony