Poznámka: Lukašenko hraje odpornou hru, ale slabé místo jsme si z migrace udělali sami

Je to totiž fenomén závažný, s mnoha výzvami a rizikovými aspekty, ovšem namísto abychom vzali na vědomí jeho existenci a začali seriózně řešit konkrétní bezpečnostní, humanitární i sociální aspekty, nastala doba mentálního opevňování, jejíž dozvuky jsme ostatně mohli sledovat ještě před říjnovými volbami. Slibovaná ochrana do roztrhání těla před údajným přidělováním bytů a chat migrantům připomíná, jak jsme si o lidech na útěku zvykli mluvit: ustrašeně a v pojmech jako vlna či masa. 

Důsledky této dehumanizace sledujeme na polsko-běloruském pomezí. Děláme si jistě oprávněné starosti o zabezpečení vnější hranice Evropské unie, odsuzujeme odpornou hru Bělorusů s lidskými figurami, ale už nás tolik netrápí, co se s migranty v Bělověžském lese děje, zda je opravdu nutné, aby takto živořili mezi dvěma ozbrojenými kordony, případně proč k nim nemohou humanitární pracovníci a další lidé, kteří jim chtějí pomoci. Pokud bychom z minulosti zdědili věcně a beze strachu vedenou debatu o migraci, mnohem lépe by se hledalo řešení této vyhrocené situace: přemístění migrantů z močálů do sucha a bezpečí, bezodkladné řízení o oprávněnosti jejich pobytu v Evropské unii, v případě záporného výsledku vyhoštění, důrazný postup vůči všem aktérům téhle pašerácké bojovky, dohled nad hranicí. 

Připomeňme si, že před Lukašenkem něco podobného zkoušel těsně před covidovou pandemií turecký prezident Erdogan. V budoucnu by se určitě našel někdo další, kdo by se do podobné přetahované s Evropskou unií pustil. Proč ne, když jsme se sami rozhodli, že si z migrace uděláme své slabé místo a při každé podobné krizi ukážeme namísto rozhodnosti s lidskostí strach a bědování, jemuž jsme v jistých kruzích začali říkat obrana křesťanské Evropy. Je dobře, když teď předseda polské biskupské konference, arcibiskup Stanislaw Gadecki prohlásil, že „ať už jsou okolnosti příchodu migrantů jakékoli, určitě potřebují naši duchovní a materiální podporu“.

Máme možnost ukázat, že jsme o něco pokročili od Remarquových dob, kdy ozbrojeným strážcům hranic přišlo v pořádku za zády svých kolegů pašovat lidi. Tak jako teď běloruským vojákům a policistům nedělá problém lidi, které cynickými slovy ministra vnitra Ivana Kubrakova země "pohostinně přijala", hnát proti plotu a se zbraní v pohotovosti dávat pozor, aby se náhodou do pohostinného Běloruska neotočili zpět. Nic teď nepomůže tolik jako rozum, lidskost, sebevědomí a solidarita, tedy vše, co někdy kolem roku 2015 začalo při vyslovení slova migrace mizet.

Filip Breindl