O korupci, slušnosti a životních zkratkách
Současná situace v České republice po propuknutí kauzy kolem expremiéra Petra Nečase, jeho blízkých spolupracovníků, bývalých poslanců ODS a představitelů Vojenského zpravodajství se stala podnětem k sepsání následující úvahy o společenských poměrech v naší zemi.
Co se děje? Je tohle možné? Co se ještě dozvíme? - Udivené reakce se prolínaly internetovými diskusními fóry poté, co v policejních poutech skončili bývalí politici, vysoce postavení státní úředníci či představitelé armádní rozvědky a celá záležitost položila vládu Petra Nečase. Veřejnost v permanentním přímém přenosu sleduje velmi nepovzbudivou výpověď o stavu politické kultury a úrovni jejích aktérů. Bez ohledu na to, zda další vývoj potvrdí zločinecký charakter počínání některých ze stíhaných či nikoli, vyplavala velmi ošklivá špína.
Nepříjemné na tom celém je, že třísní celou společnost, protože Tluchoř, Šnajdr či Nagyová nevypluli ze vzduchoprázdna. Jsou produkty mentality, s níž cestu životem řídí namísto stálé osobní snahy a vlastní kultivace hledání pozic v propletenci spojenectví, tichých podpor a protislužeb. Nejde zdaleka o doménu politiky - řada lidí, kteří se do veřejného prostoru vydávají s různými, často i dobrými úmysly, často zjišťuje, že cesta tvrdé práce je zdlouhavá a namáhavá, zatímco lehké ustoupení z vlastních zásad vede do příjemné a stinné zkratky. Kritizovaný spolek vrcholných představitelů Fotbalové asociace ČR by nikdy nedržel hnutí s půlmilińovou členskou základnou, kdyby neměl v regionech ochotné přisluhovače, kteří za drobnou výhodu pro svůj klub (ano, mnoho činovníků to nedělá pro svůj osobní prospěch) rádi splní přání shora, aby zároveň získali užitečný kontakt a budoucího spojence. Mnoho z kritiků současných poměrů v nejvyšších patrech politiky se rádo u půllitru holedbá, jak zužitkovali známost s někým vlivným k získání zakázky, odpuštění pokuty, posun vpřed pořadníkem či jinou podobnou výhodu.
Neříkej, že bys to (myšlena funkce) taky nevzal - když to nebudu dělat já, dají tam někoho ještě horšího ... Je to vůbec ještě dědictví totalitní minulosti, ptám se sám sebe při diskusích s některými vrstevníky, kteří ochotně zaujali místa pěšáků, z nichž tu a tam někdo z nich jako kometa vyletí vzhůru. Je to jen můj osobní dojem, ale zdá se mi, že do současného systému kontaktů a protislužeb se velice rádi vpravili a tvůrčím způsobem rozvíjejí právě současní třicátníci, lidé formovaní na přelomu časů nesvobodných a svobodných (zatímco mezi vyšetřovanými špičkami dominuje generace brzkých padesátníků, kteří do produktivního věku vstoupili v 80. letech, kdy se prosazoval vekslácký prototyp životní zkratky - možná náhoda, možná ne). V každém případě se nastavila velmi zvláštní měřítka životního úspěchu, kterou sdílí nebezpečně vysoké množství lidí. Už ne seberozvíjení a osobní růst, ale zkratkou se stranickou knížkou (v podstatě libovolné barvy) a s těmi správnými kontakty - "však jasně, že jsem v politice pro to, abych získal osobní výhody" (výpověď bývalého spolužáka, člena ODS, nyní pracovníka Úřadu vlády pronesená v roce 2007). "Nejsem idealista, jsem realista" (totožný zdroj).
Jenže slušnost, obyčejná lidská slušnost, není pouze výbavou idealistů a snílků. Právě tuto vlastnost spolu s jistým smyslem pro sebeúctu a odpovědnost tolik postrádá chování aktérů veřejného dění. Idealista by si vyprojektoval společnost řízenou samými slušnými a odpovědnými lidmi, snílek by si načrtl uspořádání země podle zcela nových kritérií od anarchie přes vládu elit po stanné právo (oba zmíněné typy se v diskusích také vyskytují). Realista využije možností, které má - není jich málo, když uvážíme, že už musel prokázat značné schopnosti při nerovném boji o místo na slunci s vyznavači zkratek. Především dá najevo, že si upřímně oškliví nejen politické korytářství, ale i chováním dalších, níže postavených aktérů celého procesu, často lidí ze svého bezprostředního okolí. Dále takovým lidem do dalších pozic nebude pomáhat, nenechá se přemluvit k jakémukoli kalkulu se svým voličským hlasem, touto nesmírně silnou zbraní. K veřejně činným osobám se bude chovat jako ke svým zaměstnancům, jimiž také skutečně jsou, korektně, ale současně nesmlouvavě, pokud nedokážou obhájit potřebnost své pozice. A konečně vždy podpoří lidi, kteří se vzepřou tlaku dobře zorganizovaného souručenství nositelů moci, a mezi čestností a kariérou zvolí to první. Slušní lidé musí držet pohromadě - a měli by to umět ještě lépe než ti, kteří smysl pro čest odhodili jako nepotřebnou zátěž na cestě zkratkou.
Filip Breindl
