Místo diskuze tlachání. (Staro)nová móda v českých zemích

„Demokracie je diskuze,“ říká stokrát opakovaný citát Tomáše G. Masaryka. Jistě dobře myšlená snaha definovat demokracii vede mnohé členy české společnosti k pocitu, že hlavním přínosem Listopadu 89 je příležitost říkat o čemkoliv cokoli. Jenže tlachání není diskuze a proud slov není názor.

Možná se hodí připomenout několik obrazů z poslední doby: Odsouzený vrah sdělující národu svoje myšlenky ke schopnosti prezidenta vykonávat ústavní pravomoci. Umělec rozhořčeně debatující s imunologem či mikrobiologem o průběhu složitého virového onemocnění. Váš soused, známý, spolužák, … (doplňte podle vlastní zkušenosti) nevěřícně kroutící hlavou, jak můžou být ti epidemiologové tak hloupí a nevidět, že vakcína je nevyzkoušená a nebezpečná.

Je správné a v demokratickém státě důležité nikomu neodepřít možnost říkat, co si myslí. Ten vrah, umělec a soused mají ale společného něco, co je naopak třeba zcela jasně označit za špatné - proud slov vydávají za relevantní názor.

To nelze přijmout, dochází tím k pokřivení diskuze. Na stejnou rovinu se staví ničím nepodložené vyprávění, vyvěrající z emocí nebo osobních zájmů, a výklad na základě dat, vzdělání, zkušenosti.

Mám dost falešné objektivity, která směšuje proud slov a názor. Mám dost tlachání, které se označuje za diskuzi. Pokud opravdu máme zájem poctivě debatovat a díky tomu se jako společnost posouvat, potom proti sobě v diskuzi o funkčnosti mraveniště nemůžeme stavět Ferdu Mravence a Brouka Pytlíka.

Přestaňme, prosím, ústavním právníkům říkat, jak vypadá řádný výkon prezidentských pravomocí. Přestaňme lékařům vysvětlovat, jak nás mají léčit. Přestaňme chytračit, jak nebezpečná je asi ta vakcína.

Vleklou pandemickou krizi asi jednou překonáme, zůstane nám po ní ale děsivé dědictví – přesvědčení, že kladením slov za sebe vytváříme diskuzi, a tím se stáváme velkými demokraty. Nestáváme. Jen tlacháme.

Ondřej Havlíček