Miloš Zeman na Hrad - co to vypovídá o podhradí?

Ne že by Zeman na Hradě nebyl důvodem ke znepokojení - deset let realizované Klausovo pojetí nejvyšší ústavní funkce vyjádřené mnohdy svérázným výkladem pravomocí, ješitností jako hlavního motoru veřejné činnosti, oblibou v rozehrávání politických her vůči vládě, přítomností různých obskurních postav mezi nejbližšími spolupracovníky, neprůhlednou činností úřadu hraničící s pohrdáním veřejnosti a orientací na krajně problematické zahraniční partnery jistě není nic, co by vzbuzovalo výraznější sounáležitost s prezidentem republiky. Na druhou stranu se zřejmě nestane nic horšího oproti tomu, co konala současná hlava státu, navíc prezidentské pravomoci mají své zřetelné hranice. 

Problém je však jinde - zatímco Václav Klaus se v prvním případě na Hrad dostal jako téměř nikým nechtěný politik jakousi spletí her mezi zákonodárci a svůj úřad obhájil s už zřetelnější podporou veřejnosti, ale opět jen výslednicí nedůstojného procesu v našem zákonodárném sboru, Zemana do prezidentského křesla dosadili sami občané země ve dvoukolovém procesu, nadto za poměrně solidní voličské účasti (byť nelze zapomínat na to, že i v těchto volbách tvořili nejsilnější skupinu nevoliči). Zatímco v případě krajských voleb bylo možné úspěch komunistů připisovat nízké volební účasti a odmítat tezi o všeobecné nostalgii po uspořádání před rokem 1989, zde se jeví, že lidem v České republice se stýská po "klidu na práci" z období opoziční smlouvy. Po "stabilním politickém prostředí" reprezentovaném komunistickým aparátčíkem Miroslavem Šloufem, po výběru blízkých spolupracovníků z řad postav typu Jaroslava Bašty, Egona Lánského, Jana Kavana či tehdejších mladých nadějí Stanislava Grosse či Jaroslava Tvrdíka, po ignorování projevů občanské společnosti. Přeje-li si národ právě to, nesmí se divit, až za několik měsíců bude upozorněn, že na Hradě nemá vyrušovat, protože se tam vládne.

Běžného života obyvatel České republiky se samozřejmě Zemanovo zvolení dotkne daleko méně než vstup komunistických kádrových rezerv do rozhodování o regionálním školství, zdravotnictví či dopravě. Opačný výsledek prezidentské volby ale alespoň mohl nasměrovat veřejnost jinam od překonané éry Václava Klause a Miloše Zemana. Oba si zaslouží, aby nyní všechny jejich kroky bedlivě prověřovala česká veřejnost, aby ztratila ostych z perspektivy v podhradí, aby zejména Zemana konfrontovala se všemi sliby a prohlášeními, aby se dožadovala obsahového naplňování nápisu na prezidentské standartě - Pravda vítězí. Bát se není čeho - tedy s výjimkou naší politické scény. Vůči vládě se Zeman vymezil už v průběhu kampaně a Petr Nečas si jistě nedělá iluze, že by od prezidenta na své cestě obdržel méně klacků pod nohy než doposud. Obavy ale jistě mají i sociální demokraté, protože od svého bývalého předsedy se po roce 2002 dočkali jen samého okopávání kotníků. Že by nová funkce oživila v Miloši Zemanovi nadhled a velkorysost, to asi nelze čekat, tak jak to nenastalo ani v případě Václava Klause, i když tomu se podařilo nějakým způsobem v části veřejnosti vyvolat dojem, že těmito vlastnostmi disponuje. Ostatně proč by se radikálně měnil, když lid v podhradí po takovém prezidentovi zjevně neprahne?

Filip Breindl