Když se to lidstvu nejvíc vymykalo z rukou ...

Když se to lidstvu nejvíc vymykalo z rukou ...
6. srpna 2020 Náš názor Autor: Filip Breindl

V létě před 75 lety ještě nebyl s válkou konec, jak by se mohlo zdát z evropského pohledu. Připomínají nám to dva srpnové výroční dny dopadu amerických atomových bomb na japonská města Hirošima a Nagasaki. Zároveň upozorňují, že síly, které se na sebe tak destruktivně narazily, tedy fanatismus a zničující nukleární zbraň, z povrchu zemského nevymizely.  

K tomu válečnému běsnění v Tichomoří několik osobních vzpomínek z cesty na Papuu-Novou Guineu: Bylo překvapivé, kolik stop bojů Japonců se Spojenci (především Američany a Australany) zůstalo v divoké krajině - při drncavém přejezdu prašnou cestou odlehlého ostrova Bougainville (jehož obyvatelé si mimo jiné loni v referendu odhlasovali nezávislost na státu PNG) vidíme tank obrostlý tropickou zelení, když se jdeme namočit do teplého Jižního Pacifiku, máme pod nohama koleje dávno nepoužitého jeřábu z válečných časů, ve vesnici Tinputz si z velkého náboje vrostlého do mohutného stromu udělali svolávací zvon ... Nemluvě o velkém válečném hřbitově v hlavním městě Port Moresby, který se zvnějšku nijak neliší od podobných míst smutku v belgických Flandrech a Normandii. 

V době našeho pobytu tam zavítal tehdejší australský premiér Kevin Rudd a připomněl, jak válkaP1010044 nemění jen státy a ekonomiku, ale mnohdy nečekaným způsobem zasahuje do životů jednotlivců - položil květiny u hrobu mladého muže, který byl tehdy snoubencem jeho matky, ale padl daleko od domova předtím, než s ní mohl založit rodinu. Australští mrtví jsou pečlivě evidováni s celým jménem, hodností a postavením v jednotce, naopak bez titulů a zpravidla jen s křestním jménem, možná jen přezdívkou figurují ve válečné vzpomínce Papuánci, kteří se prý stali statečnými průvodci Spojenců. Proč se postavili na P1010140stranu australských správců svého území, k nimž jinak asi příliš nepřilnuli, naznačuje vyprávění staré řeholnice, misionářky z Německa, která se do oblasti dostala v roce 1946 a zaznamenala svědectví, jak s obyvateli ostrova Nová Británie zacházeli japonští okupanti. Ti také 7. července 1945 zabili katechistu Petera To Rota, který se stal prvním Papuáncem uctívaným církví jako blahoslavený ...

Nemělo to onu krutou jednorázovou brutalitu zkázy pod atomovým hřibem, spíše to působilo značně paradoxně - globalizovaný svět sem dorazil jen před několika desetiletími a hned se v krajině palem, stále činných sopek, modrého oceánu a velmi prostých lidí zabydlel s vyspělou válečnou mašinérií, kterou přivezl z opravdu velké dálky - když v naší současnosti vedle mě na vnitrostátním letu sedí mladík Samson, který bude v Port Moresby přestupovat do Tokia, čeká ho dalších sedm hodin v letadle. A potom stipendijní pobyt na zemědělské vysoké škole, jedna z forem pokání, jímž současné Japonsko reaguje na minulá barbarství v Tichomoří. Tou další je třeba televizor v prostinké školní budově ve zmíněné vesnici Tinputz na Bougainvillu.

Válka opravdu neskončila v létě 45. roku - jak ostatně dokládají i některé poválečné excesy z našeho území, třeba nedávno připomínaný masakr Němců v Ústí nad Labem. Po Hirošimě a Nagasaki řada lidí naznala, jak destruktivní následky může mít, když se lidstvu vymkne z rukou fanatismus a schopnost vyrábět zničující prostředky. Memento japonských měst - a pro mne také vzpomínka na brutální vstup cizorodé války do papuánské krajiny - má jistě velkou sílu varovat před recidivou. Ještě účinnější by bylo potlačit obě zmíněné složky - nemluvme ve výroční den Hirošimy jen o jaderném odzbrojení, ale také o vzdorování fanatismu, který válečná kola uvádí v pohyb.

Filip Breindl

Zprávy pro lidi dobré vůle

v 11, 13, 15 a 20 hodin.
V sobotu v 11 a 15 hodin, od 18 Zrcadlo týdne.

Pozvánky a informace z regionů ve všední den v 7.15, v sobotu od 9 hodin.

Regiony

Regiony