František není protikladem katolictví, ale jeho vyjádřením
Rok uplynul od zvolení prvního papeže pocházejícího z Latinské Ameriky. Následující úvaha reaguje na zdánlivý paradox Františkova pozitivního mediálního obrazu v kombinaci s rozporuplným pohledem na katolickou církev jako celek.
Současná mediální řeč tíhne k zjednodušení výpovědi až za samou hranici věcné správnosti. Papež František z tohoto trendu profituje, dostal nálepku skromného, soucitného a empatického muže, což se shoduje se skutečností způsobem, který při popisu církevních záležitostí není běžný. Radost z toho by byla předčasná, Františkova nálepka totiž pro mnohé slouží ke zvýraznění jimi vytvořeného kontrastu mezi papežem, jenž si nese postarší aktovku do letadlam, s údajně intrikářským, mocichtivým a blahobytu navyklým prostředím dalších církevních hodnostářů (v mediální zkratce se pro ně nejčastěji používá termín "prelát"). Pak už nějaký "církevní analytik" (není těžké se jím stát, postačí se tak nazývat) může pronést úvahu o tom, jak silné opozici milovníků starých pořádků musí František čelit, nebo jak naši biskupové budou vyplísněni za majetkové nároky vůči státu, protože "František řekl, že církev má být chudá."
Není pochyb o tom, že řada i vysoce postavených církevních hodnostářů může vnímat Františkovy způsoby jako rušivé vůči zavedeným pořádkům i třeba osobnímu pohodlí - jak o tom píše i Tomáš Halík; jistě i v prostředí katolické církve jsou kariéristé a lidé upřednostňující pozlátko svého úřadu před službou, ale vyvozovat z toho konflikt mezi Františkovým dobrem a kuriálním zlem je přenejmenším odvážné. Zvláště když podobné soudy vynášejí lidé, kteří vlastně s katolickou církví nemají žádný kontakt, duchovní osobně neznají, ani s papežovým myšlením blíže obeznámeni nejsou a o historických i společenských souvislostech mají oč méně informací, o to více předsudků.
Jim lze vzkázat přibližně následující: Díky, že se zajímáte o papeže Františka. Vězte, že se do svého úřadu nedostal navzdory církvi, ale naopak na základě její vůle projevené volbou kardinálů. Svou skromností, zájmem o druhé, zejména o chudé, pronásledované a jinak potřebné, se nevymyká z katolického společenství, je celá řada lidí, kteří usilují o stejný způsob Kristova následování, třeba s chybami a selháními. Měřte jim stejně jako papeži, který dává najevo lidskost stejně jako vědomí vlastní nedokonalosti a hříšnosti.
Filip Breindl
