Komentář týdne: O naší ústavní identitě a českých hrdinech

Komentář týdne: O
6. května 2017 Komentář týdne Autor: Filip Breindl

O víkendu kolem státního svátku 8. května, Dne vítězství, přinášíme komentář soudkyně Ústavního soudu Kateřiny Šimáčkové s názvem O naší ústavní identitě a českých hrdinech. Vysíláme v sobotu 6. května 2017 v 7.30 a 18.20, opakujeme v neděli v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.

O naší ústavní identitě a českých hrdinech

V poslední době zaznívá v politické a kupodivu i odborné debatě námět, zda by česká Ústava neměla obsahovat odkaz na národ jako hodnotu, která spoludefinuje naši ústavnost. Vlastenectví a odpovědné občanství se ale nedá vytvořit či vynutit ukotvením v právu. A založit ústavní řád na národním principu může být dokonce nebezpečné.

Francouzi už od dob francouzské revoluce vnímají jako východisko svého ústavního pořádku heslo „volnost, rovnost, bratrství“ všech lidí. Američané vyjadřují základ své ústavní identity tak, že si Ústavu sobě dal lid Spojených států za účelem vytvoření jednoty, nastolení spravedlnosti, zachování vnitřní i vnější bezpečnosti, růstu všeobecného blahobytu a zabezpečení svobody pro sebe i své potomky. Nedávno se k ústavní identitě vyslovil i německý Ústavní soud, který se zamýšlel nad hodnotou, která zásadně identifikuje německou ústavnost, a našel ji v tématu lidské důstojnosti. Podle prvního článku české ústavy je naše ústavní identita založena na třech základních pilířích, kterými jsou demokracie, vláda práva a úcta k právům a svobodě jednotlivce. Je třeba tam přidávat ještě něco o národě?

A kde se vzala myšlenka o připsání národa do ústavního textu? Možná z pocitu nedostatku společenské odpovědnosti, sounáležitosti či sebevědomí. To je ovšem něco, co žádný zákon ani ústava nezajistí a ani zajistit nemůže. Ústava by ale měla garantovat lidskou svobodu, která otevírá pole pro uplatnění odpovědnosti i sounáležitosti ve státě žijícího společenství. 

Před vznikem našeho moderního státu na konci devatenáctého století se národním tématem zabýval Tomáš Garrigue Masaryk. Hned v rámci první z předmluv k jeho zásadní knize Česká otázka je zdůrazněno, že sice národní instinkt je drahocenná mocenská politická síla, avšak že každý instinkt by měl být korigován rozumem, neboť naše emoce a probuzené instinkty by mohly sloužit takovým cílům, které si třeba ani neuvědomujeme.[1] Pro Masaryka je česká otázka otázkou po osudech člověčenstva, otázkou svědomí. Vlastenectví neznamená dělení lidí na dvě skupiny – našince a cizince a následné porozumění jen pro ty našince.  Upozorňuje, že nemá „potřeby snižovat národy jiné, aby můj tím vynikal.“[2] Součástí masarykovského vlastenectví je překročení vlastních limitů – viz pěkné povzbuzení každého Čecha, „aby povznesl svůj zrak nad ouzké meze své otčiny, a nepřestávaje býti vlastencem věrným, aby spolu stal se světaobčanem bedlivým a opatrným“.[3] Masarykova výzva „troufejme si konečně sami být většími – nejsme tak malí, jak naši vlastenečtí fňukalové nám, a tedy i jiným, namlouvají“[4] by se možná dala pěkně přetavit v nový český postoj k naší účasti v evropské integraci. Pokud se nám v evropské společné politice něco nelíbí, bylo by kontraproduktivní odmítat vše, co od evropských institucí přichází, účelnější je podílet se na jejich zlepšování. Neptejme se pořád jen na to, co nám bere a dává Evropa, zeptejme se, co bychom Evropě mohli dát my. Vzpomínám si, jak stará západní Evropa od nově přistoupivších zemí z bývalého komunistického bloku čekala nové potvrzení svých hodnot – svobody, otevřené soutěže, volného pohybu, plurality. Od zemí, které se s úlevou zbavily nesvobody i státního dirigismu, byl očekáván nový restart tradičních hodnot; to se však nenaplnilo. Ti, kteří původně tolik stáli o přijetí do bohatého elitního klubu, se při prvních potížích uchylují k nesebevědomému defenzivnímu reptání.

Z Masarykovy České otázky je pak nejdůležitější inspirací zdůraznění toho, že téma národní souvisí s osobními kvalitami každého příslušníka národa. A kdo tyto osobní kvality představuje? Mým osobním příkladem byli soudci „prvního“ českého Ústavního soudu, třeba Antonín Procházka, který se za svá rozhodnutí o svobodě a vyrovnání s totalitním režimem zaručil lety strávenými v komunistickém vězení. Opravdu akčním českým hrdinou je Josef Bryks, fešák, který bojoval jako anglický letec proti nacistům, utekl z německého zajetí a nepokořen zemřel v padesátých letech v komunistickém vězení. A taky třeba brněnská filozofka a teoložka Božena Komárková nebo disidentka Dana Němcová – „sběratelka lidí v nouzi“.   

Zkusme se inspirovat českými hrdiny a hrdinkami a uvědomit si s Masarykem, že „i my jako národ budeme žít bezpečně, jestliže nás značný počet spojeni budeme tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného posouzení našeho postavení světového a ze správného vysouzení toho, co a jak kde kdo máme pracovat“.[5]

Podle psychologa Philipa Zimbarda toho o hrdinství v našem světe stále moc nevíme; jde však o to, že nepodílet se na konání zla nestačí, hrdina proti zlu aktivně zasáhne. Všichni věříme, že se zachováme čestně, až nastane náš čas. Ale nepodceňujme identifikaci situací, kdy k tomu dojde. Že bude velmi těžké svému přesvědčení dostát, až se dobře oblečený, usměvavý muž postaví vedle nás, položí nám ruku na rameno a řekne: „Udělal bys mi laskavost, chceš být přece členem našeho týmu, nebo ne?“[6] Vzpomeňte si prosím v tu chvíli na Danu Němcovou nebo Josefa Brykse.

Kateřina Šimáčková

pro Radio Proglas, květen 2017

 

[1] Masaryk, T. G. Česká otázka; Naše nynější krize. 8. vydání. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990, s.  9.

[2] Tamtéž, s. 60.

[3] Tamtéž, s. 127.

[4] Tamtéž, s. 137.

[5] Tamtéž, s. 189.

[6] Převzato z rozhovoru Petra Třešňáka s Philipem Zimbardem z 9. 10. 2011, publikovaném v Respektu č. 41/2011

Zprávy pro lidi dobré vůle

v 11, 13, 15 a 20 hodin.
V sobotu v 11 a 15 hodin, od 18 Zrcadlo týdne.

Pozvánky ve všední den ve 14, v sobotu od 9 hodin.

Regiony

Regiony