Komentář Daniela Soukupa: Křesťanství a práce

Křesťanství a práce

1. května opět oslavíme Svátek práce. Je dobře, že tento svátek v občanském kalendáři zůstal, i když ho předlistopadový režim propagandisticky zneužíval ke svým cílům. Svátek práce nám totiž připomíná jeden z největších bojů moderních evropských a amerických dějin: zápas o důstojné pracovní podmínky pro chudé lidi.

Jedním z „hříchů do nebe volajících“ je podle křesťanské tradice nespravedlnost vůči zaměstnanci. V 19. století nabyl tento hřích přímo strukturní podoby: zatímco tehdejší kapitalisté nesmírně bohatli, miliony dětí, žen a mužů na ně v továrnách dřely jako kdysi ujařmení Izraelité v Egyptě. Na neúnosnost této situace upozorňovalo i mnoho křesťanů, ale nejdříve se na odpor stavěli hlavně socialisté, komunisté a anarchisté. Řada z nich za to i zaplatila životem a právě na jejich památku vyhlásila 2. internacionála na rok 1890 první oslavy Svátku práce.

O rok později vydal papež Lev XIII. přelomovou encykliku Rerum novarum, zakládající dokument katolické sociální nauky. Zdůraznil v ní, že „je především třeba vytrhnout ubohé dělníky z moci bezohledných vyděračů, kteří nezřízeně zneužívají lidi pro zisk, jako by to bylo zboží.“ (33) Zároveň však kritizoval názory tehdejších socialistů: odmítl snahy o zrušení soukromého vlastnictví (3); představu, že by ve společnosti mohla panovat „naprostá rovnost“ (14); „předstírání“, že bohatí lidé a dělníci „jsou k sobě navzájem nutně v nepřátelském poměru“ (15); a zavrhl i pokusy o násilnou změnu (30).      

Dějiny 20. století potvrdily papežovu předvídavost. Zločiny sovětského komunismu vrchovatou měrou naplnily jeho varování. Západní demokratická levice naproti tomu od nejradikálnějších názorů ustoupila – a zásadně přispěla k prosazení osmihodinového pracovního dne, práva zakládat odbory či práva na stávku. Tyto dnešní samozřejmosti se ovšem ještě před sto lety braly jako natolik neslýchané požadavky, že kvůli nim pod policejními kulkami umírali lidé.

Původní protiklad mezi katolickou církví a levicí se postupně otupil. Souhře a protihře křesťanskodemokratických a sociálnědemokratických sil vděčí většina západní Evropy za několik poválečných desetiletí míru, svobody a prosperity. Michael Häupl, dlouholetý sociálnědemokratický starosta Vídně, nedávno v rozhovoru pro Lidové noviny poznamenal: „[V] boj[i] proti chudobě a nezaměstnanosti…  se dokážeme shodnout s těmi, kdo vycházejí z katolické sociální nauky, protože oni vnímají řadu problémů podobně a i jejich řešení se od našich příliš neliší… Naopak s neoliberály nebo stoupenci minimálního státu se neshodneme.“ (Politik musí být manažer i bavič, LN 17. 12. 2016)

Symbolickým stvrzením této spřízněnosti je svátek sv. Josefa, Dělníka: roku 1955 jím katolická církev posvětila Svátek práce – podobně jako kdysi, v prvních staletích křesťanství, naplnila novým smyslem různé staré pohanské obyčeje a slavnosti.  

1. května si tak v občanském i církevním kalendáři připomínáme, že – jak píše sv. Jan Pavel II. v sociální encyklice Laborem exercens (1981) – práce je „základní rozměr lidské existence“, z nějž „život čerpá svou důstojnost, ale v kterém je zároveň obsažena trvalá míra lidského strádání, utrpení, a též škody a nespravedlnosti.“ (1) Proto, upozorňuje polský papež, se církev „živě angažuje“ všude, kde k těmto nespravedlnostem dochází – „neboť pokládá za své poslání, za svou službu, za měřítko věrnosti ke Kristu, aby byla opravdovou ,církví chudých‘.“ (8)

A církev, to jsme my všichni. Každý z nás se může aspoň trochu zajímat o pracovní podmínky pokladních v supermarketech nebo pracovníků České pošty, šiček v Bangladéši nebo horníků v Kongu. Většina z nás může aspoň trochu přispívat charitativním organizacím, které po celém světě pomáhají těm nejnuznějším. A každý z nás se může při volbách rozhodovat mimo jiné podle toho, nakolik účinně se jednotlivé politické strany snaží zlepšit situaci matek samoživitelek, lidí postižených exekucemi, obyvatel vyloučených lokalit nebo lidí v bytové nouzi.   

Daniel Soukup