Velký pátek ve Vatikánu

Velkopáteční obřady opět začaly papežovou prostrací, a papežský kazatel Raniero Cantalamessa pronesl krátké zamyšlení. Uvažoval v něm nad dramatem pandemie, kterou zažívá nejen Itálie ale celý svět. Mnozí se ptají, jak to může Bůh dopustit? „Takto někdy Bůh jedná s námi: otřásá našimi plány a naším klidem, aby nás ochránil před propastí, kterou nevidíme. Pozor však, nemylme se. Není to Bůh, kdo vrhá štětec na fresku naší pyšné technologické civilizace. Bůh je spojencem naším, nikoli viru! (...) Ten, který kdysi plakal nad Lazarovou smrtí, pláče dnes nad ránou, jež postihla lidstvo. Ano Bůh “trpí”, jako každý otec a každá matka. Až to jednoho dne objevíme, zastydíme se za všechna obvinění, která jsme mu v životě adresovali,“ řekl kapucín Cantalamessa.

Velkopáteční program papeže Františka pokračoval o jednadvacáté hodině. Tradiční křížová cesta po 56 letech opustila římské koloseum a konala se bez účasti věřících na svatopetrském náměstí ve Vatikánu. Procesí, které doprovázelo kříž, několikrát obešlo obelisk lemovaný zažehnutými svícemi. Účastnili se jej mimo jiné dva lékaři, zdravotní sestry, policista, bývalý vězeň a kaplan Marco Tozzi z padovské věznice. Právě ta převzala záštitu nad letošními meditacemi. Vytvořili je např. matka oběti vraždy, dcera muže odsouzeného na doživotí, vězeňský vychovatel, dozorčí soudce, matka odsouzené osoby, katecheta, mnich, vězeňský důstojník i kněz. O překlad do češtiny se letos postarali představení Papežské koleje Nepomucenum v Římě. „V každém překladu je nejdůležitější předat ten vnitřní náboj toho textu. Těchto čtrnáct příběhů lidského neštěstí a bídy je plných zoufalství a opuštěnosti, ale jsou v nich i střípky naděje, a ty jsme se snažili věrohodně předat,“ sdělil Proglasu rektor koleje Roman Czudek. Na závěr obřadu papež František nepronesl promluvu, ale modlil se.