Sto let poté ... - komentář Pavla Jajtnera

Sto let poté …
Komentář týdne, únor 2012
Od zkázy  legendárního Titaniku uplyne letos rovných  100 let. Tehdejší výkvět techniky se mohl honosit nejnovějšími technologiemi své doby, ale nic jej nemohlo ochránit před lidským selháním. Vinou lidského selhání ztroskotala v lednu letošního roku u pobřeží italského ostrova Giglio luxusní výletní loď Costa Concordia. Symboliku tohoto neštěstí nelze přehlédnout nejen proto, že nastalo téměř přesně sto let po ztroskotání Titaniku, ale také pro řadu shodných okolností obou tragédií. Jedna zásadní odlišnost však ohromila celý svět:
Zatímco kapitán Titaniku Edward John Smith zůstal v duchu své profesionální cti na lodi až do konce a v rámci omezených možností se snažil řídit záchranné práce, což ho stálo život,  kapitán Concordie Francesco Schetino opustil loď mezi prvními. Mohl si vybrat mezí ctí a hanbou. Vybral si hanbu. Ať už bude odsouzen, či nikoli, sedmnáct nalezených obětí a 14 pohřešovaných bude tížit jeho svědomí až do konce jeho dnů. Kdo by si v této souvislosti nevzpomněl na slova Winstona Churchilla, kterými komentoval mnichovskou dohodu z roku 1938 a která se zakrátko osudově a drtivě naplnila: „Mohli jsme si vybrat mezi hanbou a válkou. Vybrali jsme si hanbu. Budeme mít hanbu i válku.“
Přítomnost hanby v mnoha jiných oblastech lidské činnosti, která je tak odsuzuje k neúspěchu, je pro současnost bohužel už typická. Zkusme porovnat průkopnické činy jednoho z nejvýznamnějších českých průmyslníků, Tomáše Bati, se stavem, který všeobecně panuje dnes. Pro Baťu byl nejdůležitější kvalitní produkt a peníze, které tak získával, byly produktem vedlejším.  Ale co zejména: jeho podnikání mělo charakter rodinné firmy, kde drtivé většině všech zaměstnanců záleželo na tom, aby prosperovala a pan šéf pečoval o lidi, protože věděl, že tam je klíč k úspěchu.
Dnes jsou vlastníky firem banky a akcionáři, které nezajímá nic jiného než jejich zisk. Podniky řídí najatí manažeři, kteří se starají především  o své platy a výši odstupného. Kvalita produktů a prosperita firem, které řídí, jsou pro ně nepodstatné. Takové řízení podniků vede nezřídka k bankrotům, při nichž tito nemravní kapitáni opouštějí potápějící se loď své firmy jako první. Jsou zajištěni svými „zlatými padáky“ a osudy tisíců jejich zaměstnanců, kteří ztratili práci, jsou jim lhostejné. Podobnost s tragédií lodi Costy Concordie je nepřehlédnutelná a už ne pouze symbolická. Opustit včas potápějící se loď se dnes stává manažerskou dovedností a málem ctností.
Za uplynulých sto let učinily technologie další obrovský skok kupředu. Bohužel, totéž nelze říci o lidech.  Pokud se lidské vlastnosti za posledních sto let změnily, pak spíše k horšímu.  Profesionální čest už znamená velmi málo.  V běžném životě to můžeme pozorovat na upadající kvalitě řemeslné práce.  Jsou ale povolání, kde má  absence profesionální cti ještě horší, přímo fatální následky. Jak asi budou reagovat vojáci najatí za mzdu, až nastane skutečná krize, kdy půjde o jejich životy? Bude mít větší cenu jejich vlastní život, než životy těch, které mají bránit? Nelze se ubránit pochybnostem.
Pozorujeme snahy tento neutěšený stav zlepšit. Ozývá se volání po větší míře přímé demokracie, parlamenty se usnášejí na zákonech, které se snaží zavést přísnější kontrolu, přibývá kontrolorů a dohližitelů. Ale významnější zlepšení nezaznamenáváme.
Příčinu neúspěchu těchto snah pojmenoval už v šedesátých letech minulého století filosof a ekonom Friedrich August von Hayek (1899-1992) v knize „Ústava svobody“: „…svoboda bez hluboce zakořeněného morálního přesvědčení nikdy neměla trvání a donucování může být sníženo na určitou minimální mez pouze tam, kde se jednotlivci zpravidla svobodně podrobují určitým zásadám…“ Jinými slovy: zdravá a skutečně svobodná společnost je jen taková, kde lidé dobrovolně respektují pravidla jednání a chování, jejichž správnost a nezbytnost prověřila uplynulá tisíciletí.  Žádná společnost není schopna uživit takový represívní aparát, který by byl schopen vše kontrolovat a na vše dohlížet tam, kde se vytratila obyčejná lidská slušnost.
Úsilí léčit krizi bohatého euroatlantického světa půjčkami, komisemi a tisíci stran nových pravidel a zákonů je předem odsouzeno k nezdaru. Dnes už nemáme na výběr. Všechny rezervy jsou vyčerpány. Jediný potenciál, který zbývá, jsou lidé.
Proto jako společnost musíme přestat trestat rodiče za to, že mají více dětí. Musíme přestat trestat maminky za to, že s nimi zůstávají doma, aby jim daly co nejlepší výchovu. Nesmíme zapomínat, že vzdělání nelze oddělit od výchovy. Musíme přestat trestat poctivé řemeslníky za to, že odvádějí kvalitní práci. Musíme pochopit, že čest, svědomí a slušnost nejsou prázdné pojmy, ale hodnoty, bez kterých nemůže žádná společnost dlouhodobě prospívat.
 
Pavel Jajtner, únor 2012