Lomová: Popularita křesťanství v Číně stále roste

Kolik církví můžeme v Čínské lidové republice identifikovat?

To je zároveň jednoduchá i velmi těžká otázka. Oficiálně je těch „církví“ přiznáváno pět: buddhistická, taoistická, islám, protestantská a katolická církev. Když se ale podíváme, jak v reálu náboženský život v Číně funguje, vidíme, že zejména protestanté jsou rozdrobení do nejrůznějších směrů, které jsou velmi specifické. Oficiálně jsou ovšem všechny shrnuty pod jednu hlavičku s tím, že mnohé nejsou oficiálními úřady uznávané. Zde je třeba si uvědomit, že oněch pět „církví“ vlastně představuje klasifikaci náboženského života v Číně z hlediska úředního dozoru a povolování náboženské činnosti.

Jak se čínský režim v obecné rovině k církvím chová? Dělá mezi nimi rozdíly?

Shrnula bych, že se chová pragmaticky s cílem dostat je pod svou kontrolu. Někdy například jednu náboženskou skupinu podpoří, aby získal její podporu či mlčení a zároveň s tím udeří na jiné skupiny. Asi by stálo za to přidat malý historický exkurz: Když v roce 1949 zvítězila v občanské válce komunistická strana a založila Čínskou lidovou republiku, panoval k církvím vlažný vztah. Církve se ocitly v rámci nové Číny, v níž má hlavní úlohu čínská komunistická strana. Dostaly se pod kontrolu, musely nyní odpovídat určitým formálním náležitostem. Zároveň však ve vedení komunistické strany převládalo přesvědčení, že v nové Číně náboženství zcela přirozeně vyhyne, protože nový svět náboženství nepřeje. Toto myšlení bylo silné hlavně v 80. letech po skončení Kulturní revoluce, kdy bylo náboženství brutálně potlačované. V oněch 80. letech však překvapivě došlo k bohatému rozvoji náboženského života včetně křesťanství, které se tehdy stávalo čím dál populárnějším. Na to teď v posledních zhruba osmi letech reaguje oficiální čínská politika, který se snaží náboženství za každou cenu přizpůsobit požadavkům oficiální propagandy. Veškerá náboženská činnost se ocitla pod přímou kontrolu Ústředního výboru komunistické strany a je tu veliká snaha náboženský život podřídit politické výchově, a to v duchu základních směrnic a dogmat Komunistické strany Číny. Vím, že to vypadá úplně nepředstavitelně a absurdně, ale probíhá něco, čemu se říká „počínštění náboženství“. Tím se myslí to, že náboženství má své učení dávat do služeb oficiální propagandy. To se promítá například i do vzdělání kněží, každodenního náboženského učení, způsobu, jakým náboženská komunita žije a myslí. 

Jak je v tom stát úspěšný? Jak komunikuje s náboženskými představiteli?

Velice jednoduše, když něco chce, prostě jim to přikáže. Pokud neposlechnou, zbaví je možnosti v jejich církvi působit. Jak je úspěšný, nevíme, protože nemůžeme udělat žádné nezávislé šetření veřejného mínění mezi čínskými věřícími. Každopádně v Číně panuje velká snaha proměnit náboženské instituce v další organizace tzv. Jednotné národní fronty, které by za svůj hlavní cíl považovaly podporu Komunistické strany Číny.

Jak je víra pro obyvatele Čínské lidové republiky důležitá?

Mám pocit, a proběhlý výzkum to potvrzuje, že náboženství je zde nejen důležité, ale i čím dál důležitější. Jde o nejrůznější náboženství, avšak mezi tím vším je velmi zajímavá role právě křesťanství, respektive jeho nejrůznější směry. Pro čínské křesťany většinou není důležité, jestli jsou katolíci nebo protestanti, a pokud jsou protestanti, tak ke které z protestantských církví se hlásí. Číňané chápou poselství křesťanství ve velmi obecné rovině, ve smyslu obětování se a hledání smyslu života za hranicemi pozemského usilování. Zdá se, že právě to je čím dál důležitější v tamní společnosti, která je po duchovní stránce absolutně vyprázdněná. Vyprázdnná v důsledku jednak brutální ateistické výchovy nejrůznějších politických kampaní, ale i ekonomického modelu, který klade důraz na zisk a velmi jednostranný ekonomický rozvoj a lidi zbavuje jakéhokoliv jiného cíle, než je vydělávání peněz. Když za těchto okolností mluvím s čínskými občany, cítím velmi intenzivně, že mají velkou potřebu nějakého přesahu, duchovního rozměru svého života. Mnozí z nich se obracejí ke křesťanství, protože je spojují se západní společností, vyspělou a jak sami říkají civilizovanou, která je pro ně příkladem.

Jak se v Číně změnil život po epidemii covid-19?

Opět platí, že toho víme obrovsky málo. Čínské úřady využívají moderní technologie k blokování informací a vytváření těch falešných. Přesně a konkrétně pojmenovat, jak dnes vypadá život v Číně, je velmi složité. Je zřejmé, že po vypuknutí pandemie, kterou zpočátku čínské úřady tajily a bránily tomu, aby lidé dělali nejnezbytnější kroky, propukla velká nespokojenost. Lidé ji nejen dávali najevo, ale přímo se ozvala řada kritických hlasů na účet vedení komunistické strany i samotného prezidenta Si Ťin-pchinga. Požadovaly uvolnění, demokratizaci systému, větší prostor pro občany, aby mohli vyjadřovat vlastní názory a získávat informace. Tuto kritiku se povedlo velmi úspěšně potlačit a zahnat do kouta. Dnes už kritické hlasy neslyšíme, jakkoliv je velmi pravděpodobné, že lidé svůj názor tak rychle nezměnili. Ted ovšem v Číně probíhá velmi masivní kampaň, která poukazuje na problémy jinde ve světě, zejména v USA: kolik lidí je tam postiženo a jak je způsob řešení rozporuplný a neúspěšný. Čína toho využívá k propagaci vlastního politického systému. Může to mít dopad na čínské občany, kteří si mohou začít říkat, že ve světě si s pandemií také nevědí rady. Může to oslabit jejich přání vymanit se z domcího politického systému, který ve své podstatě není moc populární. Omezuje totiž obyvatelstvo na každém kroku. Lidé jsou s ním smíření, žijí v tom systému, ale ve skutečnosti by si přáli víc svobody a prostoru pro osobní realizaci. Může se tedy stát, že v důsledku pandemie nakonec stávající systém paradoxně posílí. To je však spekulace a pouhý odhad stávající situace. Si Ťin-pching a nejvyšší státní vedení teď zároveň velmi posilují asertivitu čínského režimu včetně prosazování čínských zájmů mocenskými prostředky, jak teď vidíme v Hongkongu i v nedávných konfliktech na čínsko-indických hranicích. Stále víc je ohrožován také Tchaj-wan. Myslím, že hrozí, že nejvyšší vedení chce posílit legitimitu své moci nacionalistickou propagandou a realizací svých ambiciózních mocenských cílů za hranicemi, aby odvedlo pozornost od toho, co lidi trápí v domácí politice a každodenním životě.