Komentář: Trpící Irák a západní lhostejnost
Člověk, jehož okolnosti donutily odejít z domova zcela bez prostředků, patrně nebude kvalitativně rozlišovat mezi příčinami této situace - pro něj osobně a jeho rodinu je ve výsledku lhostejné, zda ho na útěk vyhnala přírodní katastrofa či ozbrojenci. Že však toto rozlišování koluje krevním oběhem západní společnosti, ukazuje poslední dění v Iráku.
Západ mnohdy dokáže ukázat velmi empatickou tvář a špatná zpráva ze vzdáleného koutu světa rychle mobilizuje štědrost jejich obyvatel i připravenost vlád k účinné pomoci. Dokonce se v té době objevují i sympatické myšlenky na dlouhodobou a trvalou podporu dané lokality - toto nadšení brzy opadne s tím, jak se o pozornost hlásí nové katastrofy, a zachová se většinou pouze v prostředí nevládních rozvojových organizací.
Statisíce Iráčanů na útěku před džihádisty - zdá se - nedostanou větší prostor ani k tomu krátkodobému nasměrování západní pozornosti. Ke své již tak velké smůle totiž mají většinu předpokladů k tomu, aby podle nepsaných (nelogických a neúprosných) pravidel zůstali na okraji zájmu: Jedná se o region, kde se z pohledu střední Evropy něco děje pořád, navíc když už se tam Západ naposledy vydal intervenovat, nic moc dobrého to nepřineslo. Když už pomineme efekt prázdnin, konfliktů je i teď celá řada (co víme například o nynějším dění v Libyi?) a pronásledované křesťanství nemá ten patřičný náboj prodávající mediální produkty, čímž se dopředu rezignuje i na jinak čtivé příběhy těch, kteří na poslední chvíli zachránili holý život. Pravda, trochu zpět se Irák do hry vrací díky pronásledovaným jezídům a zpravodajské relace také své kamery obrátily zpět, když americká armáda začala svými nálety bránit dalšímu postupu islamistů. Pořád je toho ale málo s ohledem na hrůzné bezpráví, které v mnohých detailech, jak správně podotýkají představitelé orientálního křesťanství, připomíná nacismus.
Ostatně historickou paralelu z této doby lze najít i v postoji oficiální politické reprezentace evropského Západu, který je velmi mlčenlivý. Kus politické odvahy projevili francouzští ministři, kteří informovali o připravenosti své země přijmout uprchlíky, k dalším krokům se ale kuráže nedostává - znovu stačí odkázat na libanonské prohlášení katolických a pravoslavných patriarchů Východu, kteří se dožadují monitorování spáchaných zločinů a jejich stíhání mezinárodní justicí či tlaku na arabské země, které islamisty podporují nebo přinejmenším tolerují. Ani do tohoto minima se příliš nikomu nechce - pouštět se do politického dobrodružství s nejistým výsledkem a přinejmenším problematickou popularitou před tak lhostejným publikem je výzvou, kterou Evropa vyčerpaná do jisté míry pokračující studenou válkou s Ruskem přijmout nechce. Trochu povzbudivěji zareagoval americký prezident Obama, avšak USA už do té kaše příliš foukat nechce. Dnes proto jejich ambasáda na Prahu shlédne v duhových barvách; symbol Nazarat, jímž islamisté označují příbytky pronásledovaných křesťanů, snad někdy příště.
Filip Breindl
