Horváthová: "Problém s Romy" je ve skutečnosti problémem celé společnosti

Jsou podobné problémy jako v USA i u nás?

Určitě jsou. V USA velice zapracovali na odstranění rasové nesnášenlivosti k Afroameričanům ale i obecně. Od 60. let podnikli velmi intenzivní afirmativní akci. Vidíme v amerických filmech, kolik v nich hraje Afroameričanů v běžných rolích. V Americe na to byly zavedeny kvóty, zatímco u nás toto nikdy nenastalo. Neříkám, že musejí být kvóty, ale ona afirmativní akce u nás velice chybí, o tom se mluvilo od počátku 90. let. V Americe panuje rozdílná vzdělanostní úroveň, jsou tam různé státy s různými přístupy, úroveň škol kolísá. U nás situace ve vztahu k menšinám a speciálně k Romům, k nimž se přistupuje ještě jinak, dobrá není. Hlavně bych chtěla říct, že jsem opatrná k užívání slova rasismus. Nedomnívám se, že bychom byli v České republice zasaženi rasismem. Spíše netolerancí a špatnou informovaností. Na tom má podíl právě vzdělávací systém.

Proč jsou u nás Romové podle Vás vyčlenění z ostatních národnostních menšin?

Tvoří nejpočetnější etnickou menšinu. V České republice žije asi 250 tisíc Romů a Sintů, to je opravdu vysoké číslo. Všichni se s nimi denně setkáváme na ulicích, ale to neznamená, že je známe. Žijeme vedle sebe paralelně, což si lidé často neuvědomují. Proč tomu tak je? Do značné míry je to věc historická. Od 17. století u nás Romové žili, integrovali se a aklimatizovali, ale za druhé světové války byli ve velké většině vyvražděni. Tato historická událost se z obecného povědomí vytěsnila. Po roce 1945 k nám začali přicházet Romové ze Slovenska, to je ta většina Romů, která u nás nyní žije. Nejsou tu tedy dlouho, aklimatizace běžně trvá delší dobu. Místo aklimatizace ale spíše došlo k jejich izolaci ve vyloučených lokalitách, kde nic takového dost dobře probíhat nemůže. Sžívání s většinou je tedy vyloučené, proto na sebe obě skupiny hledí tak trochu skrz prsty. Přestože existuje denní kontakt s Romy, vlastně je neznáme. Coby pracovníci Romského muzea se často setkáváme s tím, že lidé mají na Romy dost hotové názory. Informace o naší společné minulosti neznají, ale je těžké je jim sdělovat, protože už mají svůj ucelený názor. Říkají: Já Romy znám, já jsem s nimi vyrůstal, chodil jsem s nimi do školy. Málokdo ale zná rodinné poměry svých spolužáků, jak to v jejich rodině funguje. To je ten skrytý svět Romů, který zde paralelně zůstává.

Jak do něj nabídnout vhled Čechům? Byla by vhodná výuka ve školách?

Je to jakýsi globální problém. Naučili jsme se říkat „integrace Romů“ a „problém s Romy“. Jenže on je to problém celé společnosti. Skládá se ze spousty částeček, které spolu vzájemně souvisejí. Když se na tu věc dívám po posledních 30 let, je to problém politický. Jako Česká republika jsme se nepustili do integrace Romů do společnosti. To je otázka politické garnitury, která toto řídí. Velké politické strany, které mají šanci dostat své zástupce do parlamentu, s tímto tématem nikdy nepřijdou, aby neztratily hlasy. Nemáme žádného romského zástupce v parlamentu, i když máme tak početnou menšinu. Od toho se odvíjejí všechna další řešení. Neintegrujeme Romy koncepčně, systémově a místo toho jen „hasíme“ problémy, které se vyskytnou. Ten problém je opravdu komplexní, má hodně složek. Bylo by třeba, aby jej vláda řešila bez ohledu příslušnosti k politickým stranám. O řešení se mluví také už dlouho, lidé, kteří se tím zabývají, mají spoustu náhledů. Je to otázka, která začíná už předškolním vzděláváním, to se u nás ale neděje. Děti žijící ve vyloučených lokalitách chodí do segregované školy, která se tváří jako obyčejná škola, ale není. Nemají šanci dostat se na další studia. Měli jsme tu v muzeu program na doučování romských dětí a víme, že ani ty nejtalentovanější z těchto škol neměly šanci dostat se bez nějaké nadstandardní zacílené pomoci na střední školu. To je obrovský hendikep. Pokud chceme Romy integrovat, tak bychom se jej měli snažit vyrovnávat. Jinak je integrace těžko možné a Romové zůstávají izolovaní ve svých lokalitách. Nejde jen o lokální izolaci, ale vůči všem složkám života – v oblasti zdraví, vymahatelnosti práva, vzdělání a pracovních příležitostí. Když Romové neuspějí v našem vzdělávacím systému, jsou hendikepovaní na trhu práce. Spousta lidí, když vidí, že Romové nepracují, řekne: nechtějí pracovat. Tak tomu zpravidla velmi často není.  Romové zájem o práci mají, ale pak je otázka, jakou mají na trhu práce šance. Znovu se dostáváme do bludného kruhu.

Co se naopak v posledních letech povedlo, ať už ze strany neziskových organizací či státu?

Minimálně se daří zvyšovat počty vzdělaných Romů. Není to tak dávno, co jsme se dozvěděli o spoustě úspěšných Romů, jako je hudebník Tomáš Kačo nebo kickboxer, který získává úspěchy pro Českou republiku na mezinárodním kolbišti. Je řada úspěšných Romů. Jsou to ale pořád výjimky. Tito výjimeční lidé dosáhli úspěchu, protože dostali do vínku mnohem a mnohem větší talent než my ostatní průměrní. V čem ale musím pochválit Českou republiku a v tom má primát, je, že dovolila vznik jediného muzea na světě, které se systematicky věnuje romským dějinám a kultuře. To je velký úspěch českého státu. A pak určitě také to, že konečně po dvaceti letech bude možno pietně připomínat holokaust Romů v Letech u Písku, kde byl za státní peníze vykoupen vepřín a nyní bude demolován. To všechno jsou obrovské věci. Samozřejmě se nám to daří i v kooperaci s EU a norskými partnery. Takže úspěchy tu jsou. Určitě by ale pomohlo, kdy by se většinová společnost a tím myslím hlavně elity společnosti, které každý smrtelník zná a všímá se jich, stavěly na podporu těch znevýhodňovaných. A to se moc často neděje, což je veliká škoda. Jiné je to v zemích jako Kanada, Norsko, Švédsko, Velká Británie, které umějí vzdělávat veřejnost korektnímu vztahu k menšinám. Toto u nás není. U nás pořád platí „nejsem rasista, ale cikány nemám rád“. To pořád panuje, když už ne ve vědomí, tak v povědomí lidí. A to je velká škoda.