Historik Šebek o 28. říjnu: Po roce 1990 se nám opravdové vlastenectví už nepodařilo vzkřísit

Co z étosu prvorepublikového Československa vlastně zbylo?

Myslím, že je to pořád bod, k němuž se velká část společnosti vztahuje, a řekl bych, že si ho i idealizuje. Vzhledem k tomu, že jsme mnoho demokratických epoch po roce 1918 nezažili, je jasné, že první republika jako demokratický stát, který navíc zůstal demokratický i poté, co se demokracie kolem hroutily, zůstala jako vzor, k němuž se vztahujeme. A to i přestože prvorepubliková demokracie nebyla ideální, bylo tam mnoho věcí, které jsou platné dodnes.

Nevytvořili jsme si v kolektivní paměti mýtus o zemi, která prosperovala, vedená moudrými státníky, v níž všichni ctili demokratické principy? Neupínáme se spíš k ideálu?

Řekl bych, že to je pravda a souvisí to taky s tím, že po pádu komunistického režimu jsme historicky neměli moc na co navazovat. Právě v roce 1990 byli Masaryk a první republika referenčními body, které byly pro tehdejší polistopadovou elitu jasnými vzory. Současně ale už v 90. letech byly tendence se od některých negativních věcí odstřihnout. Mám na mysli vznik senátu v české ústavě už proponovaného, který byl založený na zcela jiných principech než ten prvorepublikový.

V novém Československu se ocitli i ti, kteří v něm chtít být nemuseli. Mám na mysli více než dvoumilionovou německou menšinu, Maďary, Poláky, Ukrajince... Vidíte důsledky toho rozhodnutí i dnes?

Já bych k těm národnostem doplnil i slovenskou, byť byla považovaná za součást česko-slovenského etnika. Myslím, že to byla i určitá účelová konstrukce, která sloužila k odůvodnění vzniku samostatného státu. Řekl bych, že jsme se tehdy učili žít s různými národnostmi a bylo to jak stýkáním, tak potýkáním. Ve 30. letech to bylo především s tou největší národnostní menšinou, tedy s Němci. Řekl bych, že když v roce 1945 došlo k jejich odsunu a v letech 1992-1993 vznikl národnostně homogenní český stát, odvykli jsme si trochu jinakosti. A to se v podstatě projevuje i v současnosti, kdy jsme v zásadě „naježení“ proti jakékoliv možnosti, že by se tady ocitl nějaký jiný vliv.

Na Slovensku se 28. říjen jako státní svátek neslaví. V čem podle vás bylo soužití Čechů a Slováků důležité?

Jak už jsem naznačil, u Čechů panovala snaha hledat si určité vzory v jinakosti, což Slovensko svým způsobem bylo, protože bylo mentálně, nábožensky i kulturně poněkud odlišné. Pro vytváření obrazu o druhých bylo soužití se Slováky velmi důležité. Dá se říct, že nyní nám tenhle typ soužití chybí. V současné době jsou národnostní hroty ale velmi ulámané. Nedá se říct, že by dnes byly nacionální emoce tolik přítomné, ačkoliv tam nějaké stále jsou, podívejte se na slovenskou politickou scénu. Řekl bych, že bychom se z toho měli učit, jak vycházet s oněmi jinými národnostmi, které žijí i teď na českém území, jakkoliv jich není mnoho.

Myslíte si, že kulturní a další rozdíly byly motivem Slováků osamostatnit se?

Řekl bych, že to byl jeden z důvodů, protože i v roce 1918, kdy byla uzavřena Pittsburská dohoda mezi českými a slovenskými krajany v USA, se v ní zdůrazňovalo, že by si Slováci měli v novém Československu držet autonomnější pozici.

Dějiny jsou plné osudů těch, kteří se dokázali v pravou chvíli správně rozhodnout. Myslíte, že jsou jejich hlasy slyšet i dnes?

Myslím, že danou chvíli, tedy 28. října, máme dost dobře zmapovanou. Máme zachyceny i osobnosti, které nepatří do prvního rangu, který vytvářel skutečně velké dějiny, ale i jiné, menší postavy, které ovšem hrály velmi důležitou roli. Například bych zmínil jednu postavu, která je z mnoha ohledů zajímavá, a tou je katolický kněz Isidor Zahradník z premonstrátského kláštera na Strahově. Ten u pomníku sv. Václava na Václavském náměstí jako první dopoledne 28. října vyhlašoval československý stát. Později se stal jedním ze zakladatelů Československé církve, načež z ní také odešel a působil v pravoslavné.

Zpracováváme traumatizující milníky dostatečně?

Myslím, že odborná veřejnost se těmto tématům věnuje, ale bohužel mám pocit, že se historické povědomí a paměť nerozšiřuje do širší společnosti. Problém je už v rámci školního vyučování, kdy si osobně myslím, že by se v rámci vzdělávacích programů mělo těžiště víc přesunout do 20. století, které je plné dramatických událostí, o kterých mladá generace bohužel už skoro nic neví.

Navenek se možná jeví, že jsme k vlastní identitě lhostejní, ale pak si stačí otevřít diskusi pod článkem o vyhnání Němců, o roku 1968, nebo o Mnichovu, podívat se na sociální sítě, a jsme svědky řady kontroverzních výroků. Čím to, že v takových případech se najednou hlásíme k našim kořenům?

Myslím, že to jsou témata, která dokážou lidi naladit, protože řada z nich vzhledem k tomu, že žije v českém státě, má potřebu se i k důležitým věcem vyjadřovat. Často se ovšem diskuze na sociálních sítích odehrávají bez znalosti základní faktografie. Přesto myslím, že se ukazuje, že zájem o historické dění, ale i to, jak ovlivňuje současnost, tady je. V poslední době to ukázala například velmi vyhraněná diskuze o normalizaci. Myslím si, že je potřeba o tom diskutovat. I současná krize by se měla řešit s pohledem na to, jak fungovalo vládnutí v minulých desetiletích. Tím by se měla vládnoucí garnitura poučit. Jedno velké poučení z toho je, že stát rozhodně není možné řídit jako firmu, jak tvrdí jedno politické hnutí.

V okolních zemích je naprosto běžné, že v den státnosti zdobí nejen státní, ale i soukromé budovy, byty či domy národní vlajky. Čím to, že u nás tato tradice nezakořenila a že nemáme k tomuto svátku větší vztah?

Mám takovou tezi, že popravdě nemáme vztah k žádnému svátku. Řekl bych, že je to důsledek i normalizačního způsobu vládnutí, kdy lidé v podstatě byli nucení ztrácet svou národní identitu a vlastenecké pocity ve prospěch nějakého imaginárního internacionalismu a poklonkování před okupační velmocí, Sovětským svazem. Takže se tyto pocity vytratily a po roce 1990 se nám opravdové vlastenectví už nepodařilo vzkřísit. Já sám jsem zažil jen jednou, že ono spontánní vlastenectví vyvřelo, a to při 28. říjnu v roce 1988. V okamžiku, kdy se poprvé po dlouhých letech 28. říjen slavil jako státní svátek, jako volný den, se na mnoha budovách spontánně objevily československé vlajky. Byl to ale spíš výraz vzdoru proti komunistickému režimu.

Proč si dnes v roce 2020 vznik již vlastně neexistujícího státu Československo připomínat?

Myslím, že pořád si ho můžeme připomínat jako určité poučení z toho, že když dochází ke krizi vládnutí, může to mít pro stát fatální důsledky. To je bohužel stav, ve kterém se nyní nacházíme.