Filmař snímku o Mohamedovi se před sedmi lety nepoučil

Při čtení zpráv o bližších okolnostech tohoto případu se velmi zřetelně ozývají vzpomínky na podzim 2005 - tehdy po otištění karikatur proroka Mohameda v dánském tisku (a posléze i v periodikách dalších západních zemí) následovaly v arabských zemích scény s pálením vlajek a útoky na ambasády států, jež podle radikálů blasfémii přímo či nepřímo podporovaly. Celé toto dění provázely vesměs plytké salónní debaty, v nichž se nemístně házelo pojmem "svoboda názoru", který s danou věcí nesouvisel. Řada liberálních intelektuálů zároveň vyslovovala pochopení pro to, že pobouření muslimů dospělo až k násilným projevům, to prý odpovídalo míře zranění jejich náboženského cítění.

Nasměruje-li se takto i současná debata, bude to znamenat, že nás události roku 2005 stále nepoučily a jsme tak předurčeni si je v blízké budoucnosti ještě zopakovat. Izraelsko-americký filmař a podnikatel Sam Bacile svým snímkem překročil hranice názorové svobody (ta skutečně není totožná s programovou provokací) a jeho cynický komentář bezpečnostního systému na ambasádách pronesený z úkrytu dosti výmluvně promlouvá o jeho charakteru. Z toho ovšem nevyplývá jakýkoli důvod pro sebemrskačství západu - tak jako Bacile není "kontroverzní filmař", jak možná bude mediálně onálepkován, nejsou ani strůjci ozbrojeného útoku na pracovníky americké diplomatické mise "rozhořčenými muslimy", nýbrž obyčejnými zločinnými agresory. To je druhé ponaučení z roku 2005: Pod rouškou údajně pochopitelného hněvu se ke svým protizápadním projevům propracovali členové radikálních islamistických skupin - schválně, kdo z lidí vypalujících tehdy západní ambasády viděl Mohamedovy karikatury a kolik z nynějších útočníků si prohlédlo ukázky Bacilova filmového protiislámského prohlášení?

Ponaučení západní společnosti ovšem poněkud brání trhliny v přístupu k vlastní náboženské tradici - křesťanství se jakýmsi zvykem stalo otevřeným prostorem pro nevtipná, urážlivá a provokativní cvičení různých lidí, kteří pak na pranýř postavili i sebeumírněnější reakci církevních představitelů, jež samozřejmě měla daleko do pálení vlajek a střelby raketometem. Ano, dva roky vězení pro ruské aktivistky jsou nepochybně zbytečně a účelově tvrdým trestem, poněkud se však zapomíná, že za prostředek své provokativní akce svobodně a programově zvolily křesťanský kostel, přičemž výrok moskevského soudu má daleko k "riotu" v Benghází. Dokud sekularizovaná společnost nepřijme skutečnost, že součástí náboženské svobody je také patřičná ochrana kultu před hanobením, a ta je v principu stejná kdekoli na světě, hrozí jí, že další Bacilové budou lacino získávat publicitu pro vlastní nesnášenlivost a fundamentalisté a s nimi spříznění násilníci ještě lacinější munici pro svůj boj, kde téměř vždy platí účet nezúčastnění.

Filip Breindl