Etnoložka Křížová: Je třeba zajistit, aby rovnost před zákonem byla i rovností v každodenním životě

Co bylo hlavním důvodem vzniku současných protestů? Úmrtí Goeorge Floyda nebo ještě něco jiného?

Řekla bych, že ani ne tak samo úmrtí, ale jeho okolnosti, které byly zveřejněny. Ty se staly onou pomyslnou kapkou, jíž přetekl pohár dlouhodobě nahromaděných frustrací určité části americké populace, nejen černých občanů. Ty problémy jsou tam jednak symbolické: přetrvává symbolické vytěsňování příslušníků americké společnosti jiné než bílé barvy pleti z historických příběhů. Pomníky, které všude stojí, jsou tady všude pomníky bílých mužů. To bych řekla, že ale není tak důležité jako velmi reálné každodenní problémy. Občané USA, kteří nejsou bílí, mají velmi ztížený přístup ke vzdělání, dobře placené práci, jsou vystaveni policejní šikaně – jako byl případ George Floyda.

Cesta ke zrovnoprávnění byla dlouhá, přece jen se ale postupně měnilo postavení menšin v americké společnosti, především Afroameričanů. Cesta vyvrcholila v 60. letech v postavě křesťanského občanského aktivista Martina L. Kinga. Dá se atmosféra v USA tehdejší doby srovnávat s dnešními nepokoji?

To je otázka, jestli tehdy vyvrcholila. Samozřejmě díky jeho aktivitě a dalších v roce 1965 byl přijat zákon, který zrovnoprávnil všechny Američany před zákonem. Známe ale všichni slavný projev Martina L. Kinga: „Mám sen, že si mé děti budou hrát s dětmi mých bílých spoluobčanů zcela bez diskriminace“. Je otázka, zda tento sen byl dodnes naplněn. Jestli se rovnoprávnost před zákonem zapisuje do každodenního života. Vy jste zmínil Martina L. Kinga a ty současné nepokoje jsou nejhorší od jeho zavraždění v dubnu 1968. Jde o to, že i on v posledních třech letech upozorňoval na to, že sice bylo dosaženo zrovnoprávnění před zákonem, ale problémy pokračují. Tím si mimochodem velmi pohněval představitelé tehdejší americké vlády, kteří říkali: Tak co ještě chcete? Vždyť jsme vám dali, co jste požadovali, to znamená zákonnou rovnost.

Jak je možné, že se diskriminace stále drží v myslích bílé americké společnosti navzdory rovnosti před zákonem?

Málokdo chce opustit dlouhodobě vybudované pozice. Nikdo nechce přepouštět své privilegované místo, ať už v politice, kultuře a vůbec všude někomu jinému. Jsou tu hluboké sociální problémy, otázka rasy je otázkou sociální. Musíme připomenout, že Martin L. King (a to mu mimochodem zazlívali radikální černošští aktivisté), mluvil o rovnoprávnosti pro všechny chudé Američany. To byly ony kampaně chudých lidí, tzv. Poor People‘s Marches atd., které do toho problému vtahovaly i diskriminované Američany jiných barev pleti. Mluvíme například o asijské populaci, migrantech z Latinské Ameriky, ale třeba i bílých Američanech, kteří jsou dlouhodobě znevýhodněni tím, že se narodili do rodin a regionů, kde nemají přístup ke vzdělání a k pořádné práci. Potýkají se se stejnými problémy, také jsou šikanováni policií, na první pohled je u nich totiž jasné, že patří k určité skupině obyvatel. Problémy tu prostě jsou a v americké společnosti, přestože hlásá, že jsou si všichni rovni, zkrátka panují. Rozdíly jsou hluboké a tradiční.

Co očekáváte, že se bude dít v následujících týdnech?  Více narovnat před zákonem už není možné, jak tedy mohou představitelé USA postupovat, aby tu situaci do budoucna zlepšili?

Na to je těžká odpověď. Zaprvé si musíme uvědomit, že v USA je mnoho úrovní, od federální vlády, přes představitele jednotlivých států, až po silné místní samosprávy. Protesty se často obracejí právě proti těm posledním, protože místní policie má velké pravomoci. V současné době není nejvyšší federální establishment příliš nakloněn vycházet protestujícím vstříc. Přepokládám, že několik týdnů ještě protesty budou pokračovat, a  radikalizují se, jelikož dost často protestující narážejí doslova do zdi. Spolu s tím dochází i k radikalizaci policejní odpovědi na ně, víme, že už byla další úmrtí a zranění. Takže situace se zejména v ohniscích sociálních problémů bude zhoršovat a nemyslím si, že dojde k nějakému velkému posunu z hlediska zákona. Jde o to ty zákony uvádět od praxe a respektovat je. Jestli dojde k aspoň místním posunům, je otázka. Protesty jsou ovšem tak rozsáhlé, že jim politici asi budou muset naslouchat. Víme, že k nepokojům docházelo například také v 90. letech v Los Angeles, také po případu policejní brutality. S rozsahem dnešního hnutí se ale nedají srovnat.

Jak se umějí s příslušníky jiných ras vyrovnat Češi?

To je také zajímavá otázka. Nepokoje probíhají i v Evropě. Evropa se během posledních několika desetiletí začíná vyrovnávat se zátěží koloniální minulosti. Evropské státy si začínají přiznávat, že jejich současné bohatství vychází z toho, že v posledních staletích drancovaly pracovní i surovinový potenciál jiných kontinentů. České země z toho dlouho vypadávaly. Češi si říkali: My jsme se na tom aktivně nepodíleli, nemáme s tím nic společného, s otroky jsme neobchodovali, nás se to netýká. To si myslím, že není úplně pravda. Pravda je, že Češi nemají velkou zkušenost s jinakostí. Ty evropské státy, které tradičně byly koloniálními možnostmi nebo více participovaly na koloniálním obchodě, mají zkušenost s tím, že v nich žijí početné skupiny lidé jiné barvu pleti, jiného náboženství, kultury. Od toho byly české země dlouho odříznuté. Absence každodenní zkušenosti soužití s někým, kdo má jinou barvu pleti či náboženství, a přitom může být dobrým člověkem a sousedem, je ideální podhoubí pro vytváření nejrůznějších mýtů a stereotypů. Není totiž jak je korigovat. Protože je česká společnost vizuálně velmi homogenní, je obrovsky snadné identifikovat jiného. To se týká našich vnitřních menšin, ať už je to romská nebo vietnamská populace. To, že jsou tito lidé na první pohled tak snadno rozpoznatelní, vytváří bariéru pro překonávání oněch stereotypů.

Změnil se vztah Čechů k etnickým menšinám před a po roce 1989? Změnilo se něco i celkovým uvolněním ve společnosti?

Svoboda urážet romskou či vietnamskou populaci byla i před rokem 89, v tom bych neviděla ten problém. I když, a to už by bylo na dlouhou debatu, sovětská ideologie zdůrazňovala bratrství s národy třetího světa, takže kontakt tu byl a pozitivní vykreslování těchto socialistických bratrů ze třetího světa tu bylo. Co se však týče změny po roce 1989, přirovnala bych ji velmi nahrubo k situaci v USA v roce 1865, kdy skončila občanská válka. Masa osvobozených černých otroků se tehdy vyvalila z do té doby izolovaných osad na jihu a zaplavila zbytek Spojených států. A najednou tam byl problém, protože lidé, kteří dosud černocha nikdy neviděli, ale měli již nějaké představy, s nimi najednou byli konfrontováni. U nás to bylo přesně naopak. Naše hranice se otevřely a ten velký a nebezpečný svět, který je strašně rozmanitý (a dědictví kolonialismu je, že se příslušníci různých ras pohybují po celém světě), tak tento velký svět najednou přišel k nám a chápu, že spousta lidí to může vnímat jako ohrožení.

Na čem je podle vás u nás ještě třeba pracovat?

Řekla bych, že v menším měřítku, ne tak radikálně jako v USA, je třeba zajistit, aby rovnost před zákonem byla rovností v každodenním životě. Aby nedocházelo k té drobné neformální šikaně v běžném fungování. Zároveň si myslím, že je obrovsky důležité dbát na kultivaci veřejné diskuze. Elity v různých oblastech, ať už vědci, politici, představitelé kultury či sportovci, mají větší vliv, než si možná uvědomují. Pokud budou pracovat na tom, aby se bariéry překonávaly, místo aby se vztyčovaly, tak si myslím, že se diskuze a soužití různých kultur, lidí různé barvy pleti může zlepšit.