Vstali noví bojovníci - za politický kapitál snadno a rychle

Oba představitelé opozičních stran nepoužívají běžnou protirestituční rétoriku. Deklarují, že iniciativa ke svolání mimořádné schůze poslanecké sněmovny vyvstala z jejich znepokojení z informace o údajném ohýbání pravidel při posuzování výzev k vydání majetku, což by v důsledku mohlo vést k předání nemovitostí, na které náboženské společnosti podle zákona nemají nárok. To je poměrně závažné tvrzení, jemuž ovšem příliš nenahrává poněkud vágní tvrzení obou politiků ("byli jsme konfrontováni s poznatky") s nesprávným uvedením názvu instituce, jíž se údajně má problém týkat (Státní památkový úřad, o kterém hovořil Filip, neexistuje). Zatím z probíhajícího restitučního procesu nevyplývá, že by státní instituce něco oprávněným osobám odpouštěly, naopak se nedaří dodržovat předepsané lhůty i proto, že úřední postup je - podle výpovědi některých žadatelů - až pedantský. Představa, že by se v atmosféře zjitřené pozornosti vůči restitucím podařilo obejít základní požadavek, totiž prokázání vlastnictví k 25. únoru 1948, se nejeví reálně.

Budiž, i tak lze připustit byť velmi minimální pravděpodobnost, že právě Okamura a Filip zaznamenali skutečně znepokojivý podnět, který si opravdu vysvětlení zaslouží. Než začnou být nezaslouženě obdivováni, jak bdí nad tím, aby majetek republiky nebyl nezákonně ukrácen, je třeba poukázat na skutečnost, že pro projednání svého problému zvolili asi ten nejméně efektivní způsob - na kolik přijde daňové poplatníky taková zvláštní schůze 200 poslanců s doprovodným aparátem, kteří se mohli věnovat nějaké mnohem potřebnější věci než sledování už několikáté restituční debaty, kterou v lepším případě uzavře nějaké usnesení o tom, že předložený vládní materiál byl vzat na vědomí?

Opozice jistě má na takový krok právo, jenže až příliš je z něj patrné, že nejde ani tak o dodržování restitučního zákona, jako o opětovné otevření oblíbeného fóra, na kterém "historik" KSČM Miroslav Grebeníček provede několik exkurzů do pobělohorské doby a někdo z dosud neznámých poslanců se zviditelní uplatněním nějaké nehoráznosti z politického školení mužstva z doby své kariéry v totalitní armádě. K takovému závěru vede například skutečnost, že Okamura a Filip nevyužili jiných způsobů, jak na problém poukázat - standardní formou v poslanecké sněmovně je interpelace členů vlády, podezření z nedodržení zákona řeší orgány činné v trestním řízení, sporné rozhodnutí o vydání majetku pak soudy. Takto se nelze vyhnout dojmu, že zde jde především o zisk politického kapitálu pro dvě strany, které v minulých volbách do Evropského parlamentu právě nezářily a které mediálně zůstávají poněkud v ústraní (v Okamurově případě to silně kontrastuje s obdobím před loňskými parlamentními volbami).

Nejsou v tom ovšem sami, stačí si připomenout snahu o tématizování církevních restitucí ve vnitrostranickém referendu ČSSD, návrh Michala Haška, aby církve své prostředky sdílely s kraji, či úsilí ministerstva školství o zastavení provozních dotací pro církevní školy. Nedá se očekávat, že by politici svou oblíbenou církevní municí přestali v budoucnosti nabíjet - ledaže by od veřejnosti dostali důrazně najevo, že podobné politické hrátky s kouřovou clonou neakceptuje. Jenže kam by v takovém světě patřili Tomio Okamura a Vojtěch Filip?

Filip Breindl