Volební komentář: Čísla znepokojivá a povzbudivá

Nejlepší komentář poskytují samotná čísla letošních voleb - především obrovská síla více než 3 miliónů občanů (to je více, než součet voličů tří nejúspěšnějších stran), kteří politikům dali mandát k naprosté libovůli, nečinnosti nebo hraní do vlastní branky. Nevoliči byli výrazně nejsilnější skupinou i při minulých volbách, teď ještě posílili a i když se řada z nich zřejmě opět ráda schová za klišé odrazení a znechucení poměry, neobstojí to při posouzení přístupu k základnímu výkonu demokratické správy země. Až si budou politici dělat, co chtějí, budou se opírat o 40 procent populace, která proti tomu nic nemá.

Levici se rozplynul sen o pohodlné vládní spolupráci ČSSD a KSČM. Na vině je překvapivě první jmenovaná strana, která toužila po výsledku začínajícím trojkou a nakonec získala asi o 140 tisíc hlasů méně než minule, kdy sociální demokracii přivedl Jiří Paroubek k Pyrrhovu vítězství. Teď se zdá, že se totéž povedlo Bohuslavu Sobotkovi, jehož navíc čekají vnitrostranické půtky s rivalem Michalem Haškem - jeho přání, aby mu voliči umožnili Sobotku převálcovat v preferenčních hlasech, ovšem také příliš nevyšlo. 150 tisíc hlasů od posledních voleb přibylo komunistům, kteří jistě budou chtít kout železo a dokázat, že bez nich sestavení vlády nebude možné.

I když zisk jejich oranžových přátel jim nenahrává, obsazení poslaneckých míst nevyzpytatelnými příznivci Tomia Okamury a Andreje Babiše ano. Těžko říci, zda se bude opakovat příběh Věcí veřejných, jisté ale je, že voliči vsadili překvapivě hodně na několik frází a značky úspěšných podnikatelů, byť reprezentované kontroverzním lídrem (Babiš) nebo programem (Okamura - a Babiš vlastně taky, pokud se u něj o programu dá hovořit). Poučení z formace Víta Bárty tedy proběhlo svérázným způsobem.

Další čísla jsou spíše pozitivní - platí to především o návratu křesťanských demokratů do sněmovny s posílením elektorátu o 100 tisíc voličů ve srovnání s rokem 2010. Projeví-li představitelé KDU-ČSL dostatečnou politickou prozíravost a nenechají-li se zlákat do podezřelých koaličních seskupení, může jít o první krok k upevnění tohoto tradičního politického proudu na české scéně.

Více než potěšitelný je pohled do pole poražených - s mizivým ziskem několika setin hlasů tam najdeme projekt Jiřího Paroubka po jeho politické smrti LEV 21, nemnoho lépe je na tom Jana Bobošíková s Václavem Klausem v zádech a také Dělnická strana sociální spravedlnosti. Konečně půldruhého procenta hlasů pro SPOZ vcelku jasně vymezuje mandát současné vlády, jejíž ministři, prezidentem a sami sebou nazýváni jako experti, za Zemanovce zhusta kandidovali. Do zajímavého světla staví volební výsledek například snahu ministra vnitra Martina Peciny o posvěcení prapodivné legislativní procedury, jež by měla potvrdit způsob, jakým se komunistická totalita zmocnila církevního majetku na Pražském hradě. Dvě procenta hlasů, které Pecina pro SPOZ v Moravskoslezském kraji získal (pravda, je to nad celorepublikovým průměrem strany), spíše naznačují přání veřejnosti, aby ve své exekutivní funkci rozhodoval nanejvýš o formátu úředních obálek ministerstva. Zajímavé také bude, zda hradní kancléř Vratislav Mynář zůstane u svého zvyku agresivně mistrovat politické oponenty svého pána, kteří oproti němu prošli volebním ohněm s daleko lepším výsledkem než 2,64 procent ve Zlínském kraji.

Miloš Zeman však pravděpodobně nesmutní. Zamotaná situace mu totiž hraje do karet dostatečně a zřejmě zase tak moc nepotřebuje, aby jeho věrní čeřili vodu ve sněmovním rybníčku. Milovníku netradičních řešení, který si oškliví ústavní zvyklosti, ovšem nenahrává jen sněmovna roztříštěná mezi sedm stran, ale především volná ruka, kterou mu dalo 40 procent lhostejných - a tím se vracíme na začátek. Držme nové sněmovně palce, zejména těm poslancům, kteří mají zájem úroveň demokracie a politické kultury v České republice posunout kupředu!

Filip Breindl