Vítězové a poražení prezidentských voleb

Například Zemanovi se může nepříjemně připomenout Pyrrhovo vítězství sociální demokracie v posledních volbách do poslanecké sněmovny, kdy se Jiří Paroubek přesvědčil, že při nízkém koaličním potenciálu nemusí vítězství nic znamenat. V nynějším souboji osobností má Zeman za zády protivníka s velmi solidní šancí získat hlasy voličů některých svých konkurentů z prvního kola a nadějí, že je přesvědčí k účasti ve druhém kole. I Zeman ovšem má určitý mobilizační potenciál především v příznivcích komunistů, kteří patří k disciplinovaným voličům plnícím pokyny sekretariátu KSČM.

Nelze totiž zapomínat, že dva z poražených, Jan Fischer a Jiří Dienstbier, dohromady shromáždili asi 1,6 miliónu hlasů a lze složitě předvídat, jak se zachovají tito voliči za dva týdny, respektive jaká bude volební účast. Ta nynější je komentována jako vysoká, ovšem pouze v kontextu lhostejnosti, jaká provází většinu tuzemských voleb. Skutečnost, že přibližně 38 procent populace svého práva promluvit do prezidentské volby vůbec nevyužilo, není nikterak oslnivá a nedovoluje veřejnost zapsat na seznam vítězů těchto voleb.

Naopak jednoznačně poraženými jsou tvůrci průzkumů, studií, modelů a dalších sociologických aktivit, kteří veřejnosti s jistým sebevědomím předložili veřejnosti hotový scénář, jenž se nenaplnil především propadem hlavního produktu tohoto počínání, kandidatury Jana Fischera. Po fiasku v loňských krajských volbách agentury dále zapracovaly na svém znevěrohodnění, povedlo se jim ovšem do veřejné debaty nastolit téma taktické volby, na čemž zřetelně profitoval Schwarzenberg.

Neutrální pozici mezi vítězi a poraženými zaujímají kandidáti na pátém a šestém místě. Vladimír Franz si jistě nestýská, že vešel do všeobecného povědomí, což se mu v jeho profesi může kdykoli hodit. Zuzana Roithová získala více hlasů než celá KDU-ČSL ve sněmovních volbách v roce 2010 a bylo-li jedním z lidoveckých cílů zviditelnit stranu prostřednictvím všeobecně akceptovatelné osobnosti, pak se to jistě zdařilo. K tomu, aby Roithové účast - přes nepostup do druhého kola - byla vnímána jako přesto vítězná, chyběla větší snaha vymanit se v závěru kampaně ze vnuceného stereotypu kandidátky "slušné, jenže hlasy potřebuje Karel."

Způsobem velmi příznačným prošla prezidentskou volbou Taťána Fischerová - nikomu neublížila, posbírala hlasy svých příznivců, kteří podlehli mýtu o občanské kandidátce, a tříprocentní zisk nedramatizuje tím ani oním směrem. Jana Bobošíková naopak bude dělat všechno pro neporaženeckou interpretaci svého posledního místa, těžko však vybruslí ze skutečnosti, že občané jí dali už poněkolikáté najevo, jak si jejího politického cynismu a hry na údajnou obhajobu národní suverenitu váží (její skutečný vztah k vlastenectví snad nejlépe vystihuje neochota jakékoli reflexe svazáckého mládí, jež se uskutečnilo v době, kdy se nám vládlo z Moskvy a rozhodně jsme nebyli suverénní zemí). Čekat, že by se kandidátní kolotoč Jany Bobošíkové zastavil, však zcela jistě nelze. Výsledek Přemysla Sobotky je snad až krutým políčkem pro něj osobně, ale zaslouženou fackou, kterou veřejnost uštědřila občanským demokratům, kteří asi dodnes nevědí, jak se k přímé prezidentské volbě postavit, zatímco k těm posledním dvěma konaným v parlamentu se uměli postavit s pozoruhodnou schopností.

Nyní zbývá vybrat prezidenta ze dvou účastníků druhého kola. Existuje jistě mnoho dobrých důvodů, proč Miloše Zemana i Karla Schwarzenberga nevolit, ale jedině schopnost rozlišit, kdo z nich by byl pro funkci hlavu státu vhodnější, odolat při tom atakům různých průzkumů, mediálních klišé a mýtů a svůj názor vyjádřit ve volební místnosti 25. a 26. ledna - to je kombinace, která může vést k tomu, že z první přímé prezidentské volby vzejde stále ještě přijatelný prezident republiky. Pak by se dalo mluvit - byť s jistou opatrností - že mezi vítěze této volby lze počítat i českou veřejnost a demokracii v naší republice.

Filip Breindl