Vítězný únor? Začátek války proti obyvatelům, v níž nejde zvítězit

Asi nemohlo jít o symboličtější datum pro smrt venkovského kněze, kterého přivedli sadistickým týráním na práh smrti pohůnci nového režimu - opojeni mocí, která vysoce přesahovala meze jejich chápání, nakonec svůj úkol nesplnili a P. Toufara (možná pod vyvěšeným Gorkého citátem  "Člověk - to zní hrdě") mnohočetně smrtelně poranili, aniž by z něj dostali zadané přiznání k domnělé a protistátně cílené manipulaci s číhošťským křížkem.

Člověk, který podle svědectví zdravotníků asistujících u posledních chvil jeho života byl jednou velkou podlitinou, je skutečnou výpovědí o 25. únoru. Žádné vítězství pracujícího lidu, žádný začátek ekonomicky a sociálně nejvydařenějšího období naší historie, jak před nedávnem zmínila jistá členka naší poslanecké sněmovny. 25. února 1948 ukončila zločinecká organizace jménem Komunistická strana Československa přípravu k boji a zahájila zákeřnou válku proti vlastnímu lidu (naprosté zprofanování tohoto pojmu, stejně jako vytvoření pejorativa z kdysi neutrálního slova soudruh jsou relativně nejnevinnější důsledky zmíněného období). Válku, o níž nikdo nevěděl, kdy a kde udeří příště - jednou u venkovského kněze u Ledče nad Sázavou, jindy u zemědělců, pak zase u úspěšných hokejových reprezentantů, dokonce i do vlastních řad válečníků zvládla nastrčit své krvavé pařáty. Vedena byla díky aktivní pomoci mnoha užitečných služebníčků, kteří to dělali z různých důvodů, ať už šlo o lůzu, které dělá dobře někoho týrat, zejména někoho vzdělanějšího, bohatšího či talentovanějšího, nebo o zástup různých oportunistů a utilitaristů, kteří "plnili rozkazy" nebo "potřebovali zajistit rodinu."

Válka kromě přímých obětí a devastace hospodářství přinesla také značné škody v morální oblasti, které je v současnosti populární bagatelizovat nebo dokonce diskreditovat. Při sledování pietního shromáždění u hrobu Klementa Gottwalda, jednoho ze strůjců "vítězství pracujícího lidu" (mimochodem jeho životopisné údaje naznačuje, že se sám práci vytrvale vyhýbal), se možná někdo neubrání posměšku, jiný nevěřícnému kroucení hlavou a někdo další třeba teoriím o tom, jak "všechno nebylo zase tak špatný." Jde ale především o výmluvnou ukázku, že myšlenka války proti vlastním lidem stále mnohým není proti mysli. Kéž smrt P. Josefa Toufara, jedné z nejabsurdnějších obětí totality, zůstává varovně vztyčeným prstem proti takovému způsobu nastolení domněle spravedlivějšího společenského řádu.

Filip Breindl