V hlavní roli svévole

Miloš Zeman prohlásil, že ke jmenování literárního historika Martina C. Putny řádným profesorem mu brání jeho účast na předloňském pražském pochodu homosexuálně orientovaných občanů Pride Parade. Inu, ani ve mně tato skutečnost nevzbudila a nevzbuzuje žádné nadšení.  Putnův občanský aktivismus ubírající se tímto směrem vyvolává ostatně kontroverze již nějaký ten pátek.    Na jeho počátku stála v r. 1996 „Kniha Kraft. Ein Bildungsroman“, prapodivný pokus o subjektivní literární deník v zajímavém historickém kontextu konce 80. let a začátku let 90., ve své podstatě však bezduchá juvenilní splácanina, pomocí níž Martin  C. Putna vykřičel do světa svůj „coming out“.  Je mi líto, ale jinou přidanou hodnotou toto zvolání zraněného jinošského srdce, a to i s odstupem mnoha let, prostě neoplývá.

Domnívám se ostatně, že vztah, který má Martin C. Putna k vlastní "jinakosti“, je značně problematický - pokud jsem schopný/á prezentovat se na veřejnosti stupidním a vulgárním transparentem „Katolické buzny zdraví Bátoru“, nejedná se o nic jiného, než o hluboce duchovně narušený vztah k vlastní sexualitě a intimnímu životu. Homosexuální orientace jako taková absolutně nesnižuje hodnotu jakékoli lidské bytosti, což ostatně nepopírá ani Katechismus katolické církve. Zajisté se rovněž jedná o specifický typ životního kříže, který nést není ani trochu jednoduché – znamená totiž mimo jiné velké požadavky na zdrženlivost a léty získávanou a tříbenou schopnost prožívat svůj citový život vně jakékoli praktikované sexuality. Samozřejmě ne každý člověk bude ihned schopen podobnému požadavku dostát (a v tom případě je potřeba citlivě oddělovat hřích a hříšníka, tedy osobu, hřešící vlivem osobní slabosti, jak to činí evangelium, a taky brát v potaz, že spása je stálý proces).

Pokud se však Putnova erotická orientace stává jedním z hlavních atributů jeho sebeprezentace na veřejnosti, fakticky to znamená, že dotyčný naprosto neví, co s ní. Působí to už dlouho dojmem, že přední český křesťanský intelektuál (kterým bezesporu je) ani zbla netuší, jak s touto hlubokou osobní bolestí naložit, a tak ji místo prostého odevzdání Bohu v modlitbě a útěše v blízkém kruhu rodiny a přátel prezentuje před druhými coby zajímavý atribut své košaté osobnosti, navíc pod navenek ušlechtilou motivací prospěšné občanské tolerance k menšinám.

I přes výše napsané je ale jasné, že o oprávněnosti udělení profesury  Martinu C. Putnovi nemůže být sporu. Jeho knihy samozřejmě mají čtenářská „pro a proti“ - i v nich je zručně namíchán pozoruhodný koktejl exhibicionismu, faktografické ekvilibristiky i prosté stylistické zbrklosti. Jenže: v první řadě jsou jedinečnými monografiemi svého druhu. Vzpomeňme na dva díly jeho mnohasetstránkové knihy o české katolické literatuře - kdo jiný dokáže tak plasticky a v portrétech představit třeba  autora typu Karla Schwarzenberga staršího alias Jindřicha Středy? A od koho bychom věděli o tak zajímavém prozaikovi, jako je kupříkladu rodák z Jaroměřic na Hané František Odvalil a o mnoha dalších, jejichž knihy Putna oprášil v knihovních archivech a pečlivě načetl? Jeho záběr je však samozřejmě mnohem širší - z toho, co jsem od Putny četla v poslední době, mi velmi utkvěla kniha o religiozitě v Americe - výtečný a zasvěcený průvodce po historii nových křesťanských církví a sborů, vzniknuvších v USA v18. a 19. století. ¨

Takže, krátce: pane prezidente Miloši Zemane, přestaňte s pokusy zasahovat do akademických svobod. Prostě - dost! A pevně doufejme, že za tím není D.O.S.T...

Hana Svanovská