Úvaha narozeninová – co dál čeká zpravodajství Proglasu?

8. prosince 1995, když se v rozhlasovém éteru poprvé ohlásilo Radio Proglas, se český mediální svět teprve chystal na rozšíření internetu do domácností, mobilní telefony se už sice málem vešly do kapsy, ale jen velmi neurčité vize naznačovaly, že jejich upotřebení bude daleko širší než jen telefonování a posílání textových zpráv. Deníky ještě věsměs vycházely černobíle a televizní diváci pozvolna přivykli barnumskému vtržení soukromé komerční Novy na obrazovky – šok z přerušování pořadů reklamou ukolébal naléhavý pohled ředitele Vladimíra Železného a rostoucí nabídka brakových seriálů, talk-show a jiných dosud nepoznaných formátů. Etalonem vedení televizní debaty byl Ota Černý se svou univerzální otázkou a pohříchu jedinou srozumitelnou větou "co vy na to, pane premiére?", po níž následoval monolog tehdy jen částečně prošedivělého Václava Klause.

Člověk vytažený z těchto kulis přímo do naší současnosti by asi utrpěl pořádný šok při pohledu na to, co standard komerčních stanic předepisuje reportérské práci v terénu, při pochodu veřejnoprávní Jolany či Marcely na vysokých podpatcích studiem, klikání na obrazovku či dialogu s průvodcem starými dobrými Brankami, body, vteřinami. Nejspíš by ho překvapil nízký náklad deníků, jejich pestrobarevný vzhled a sešitová struktura, příliš by asi nepobral, proč si Václav Moravec musí snímat brýle (nemluvě o tom, jaký zmatek by mu nachystaly jistoty poloviny 90. let – nynější prezident Václav Klaus a Ota Černý, který se vrátil ke sportu, aniž by někde nabyl schopnosti položit otázku).

Jak se s měnící se dobou proměňuje zpravodajství Proglasu? Snad se mu podařilo už zcela setřást ostych učednických let a stát se jedním z vlajkových stožárů stanice určujících jejich charakter stejně jako přímé přenosy mší a pobožností nebo hudební profil. Používá k tomu řadu nástrojů, které má novinář roku 2012 oproti svému kolegovi z 95. roku k dispozici – jedním z nich je i tento "bleděmodrý" web – širší a multimediální informační zdroje, stále bližší zahraničí, dostupnější reportérskou techniku umožňující daleko snadnější a pružnější výrobu zpravodajských příspěvků v terénu. Částečně vlivem okolností, jež se odehrávaly mimo dosah Proglasu (konec českého zpravodajství BBC, které do konce roku 2005 zajišťovalo zpravodajské relace), si vydobylo zpravodajství pevnější místo ve struktuře vysílání, takže už málokdy při setkání s posluchači zazní údiv "Vy máte zprávy? – myslel jsem, že je přebíráte."

S dobou naopak cíleně nejdeme v přebírání laciných efektů (pravda, rozhlas nemá tolik možností jako televize, posluchač by naše přebíhání studiem ani klikání na dotykovou obrazovku se schématy finančních toků a jiných věcí neocenil). Pokud se snažíme zpravodajské vysílání, zejména ranní Putování po krajích, obohatit o živé vstupy, jde vždy o spojení s lidmi, kteří pořádají zajímavou akci, případně s našimi reportéry, kteří se jí účastní a mohou podat více informací než častých televizních "tady za těmito dveřmi zřejmě ..." Také jsme se nepřipojili k časté české mediální disciplíně – umělého vyrábění sporu – a máme poněkud nezvyklá měřítka v tom, koho považovat za relevantní osobnosti komentující aktuální dění. Nejsou to ani postavy, které pracně udržují plamínek své mediální slávy zažehnutý při nějaké reality-show, ba ani mediálně zdatní samozvaní experti na cokoli, lobbyisté a jiné figurky českého mediálního rybníku.

Vlastně měřítky toho, co údajně posluchač, divák či čtenář od svého média požaduje (obvykle to ale tvrdí právě výše zmínění "experti"), nabízíme velmi málo – suché sdělení bez větších efektů namísto emocí a útoku na city, komentář osoby, kterou by většina národa ani ona sama nepovažovala za celebritu, namísto lesklého světa bulváru fádní život křesťanstva, místo roztomilých zvířátek zprávy o lidech, kteří pomáhají druhým, místo senzací o katastrofách informace o tom, jak se lze podílet na zmírňování jejich následků. Nečiníme tak v potřebě odlišovat se, byť vnímáme princip vtělený Proglasu jeho zakladateli – dělat, co druzí nedělají. Především ale právě tento sdělný a korektní způsob považujeme za správnou realizaci naší služby pro to, aby posluchači získali plnohodnotnotné, pravdivé a relevantní informace. Za dobu existence rádia nás řada ohlasů i projevy kolegiálního respektu, který vystřídal předchozí shovívavost, nedůvěru či pohrdání, přesvědčily, že jde o správnou cestu. Chceme po ní s Boží pomocí i s laskavou podporou našich posluchačů kráčet dál i s vědomím, že se ne vždy vyhneme klopýtnutí či přešlapování na místě.

Filip Breindl