Prvomájová úvaha - čas lásky nebo házení kamenů?
Mít službu v redakci o státním svátku není v zásadě nepříjemná věc. Události se zpravidla vynořují klidněji a předvídatelněji než ve všední den, také na pracovišti není příliš rušno a lze vést úvahy o smyslu daného obecného volna, v dnešním případě o tzv. Svátku práce.
Účastníci chicagské dělnické demonstrace z roku 1886, jejichž památka se 1. května připomíná, by asi kroutili hlavou, kdyby se mnou mohli sledovat mediální výstupy tohoto dne. Tvoří podivuhodný celek zčásti akčně vytvarovaný scénkami pouličních šarvátek, zapálených aut, zdvižených pěstí, rudých praporů a silných slov politických vůdců, a zčásti měkce vystlaný okurkově-sezónním zpravodajstvím o líbání pod rozkvetlými stromy, konci lyžařské sezóny, hromadném prodeji konvalinek ve Francii a bilancováním včerejšího pálení čarodějnic, letos vinou počasí poněkud seriózně střiženém požární osvětou.
Druhá část je samozřejmě v pořádku. O svátečním dni se sluší odpočívat, věnovat se zálibám, vypravit se do přírody, zavítat na zajímavou kulturní akci (ano, zní to podivně od člověka píšícího právě na pracovním počítači, ale někdy o svátcích výše uvedené také dělám) - a zpravodajství pak logicky poněkud odpovídá odpočinkovému charakteru celého dne. Proč tedy mají na Prvního máje zpravodajské štáby pohotovost, jako by se měli v Praze setkat ruský a čínský prezident? Proč se namísto informací o výskytu lidí na hradech, zámcích, koupalištích a kopcích z televizní obrazovky linou silné výroky, různá občanská uskupení (zpravidla nepříliš přátelsky naladěna) a dokonce informace o zraněných, i když už dávno si u nás žádní domovní důvěrníci nedělají poznámky o aktivitách jednotlivých občanů a vojáci pochodují nejblíže v Moskvě?
Zřejmě proto, že Svátek práce je rozporuplný sám o sobě a otevírá mnoho způsobů, jak ho pojmout. V době chicagské demonstrace to bylo jednodušší - dělníci se domáhali důstojného zacházení, spravedlivé mzdy a určitých svobod a také jistot. Byli to lidé pracující a vše, o co šlo, se skutečně týkalo pracovních záležitostí. Čeho se ovšem domáhají obskurní figury z našich ulic v čele s Janou Bobošíkovou, oč jde komunistům, kteří učili národ chodit ne do práce, ale do zaměstnání a k flákání si prozpěvovat Píseň práce? Jaké cíle má anarchista a mladík nepříliš uvědoměle tíhnoucí k neonacismu? Jaké pohnutky související s prací mají mladí Berlíňané zapalující auta, co vede pařížského odboráře k mávání rudou vlajkou?
Všechny zmíněné postavy se mohou v souvislosti s prací považovat za odborníky - každý nějakým způsobem s prací přišel do styku, slyšel o ní vyprávět kamarády, viděl ji v televizi, nemálo účastníků prvomájových akcí dokonce samo pracuje (a o to je nepochopitelnější, že prvomájové volno tráví tímto způsobem). Osobní zkušenost umožňuje nabízet vlastní vize při řešení problémů souvisejících s lidskou prací. Potíž je v tom, že tyto problémy jsou daleko složitější než v době chicagských dělníků a pouliční potyčky a úderná hesla spíše jejich podstatu ještě více zakrývají. S pojetím 1. máje, který není pro nadbytečné množství policistů, záchranářů či novinářů Svátkem práce, ale prací o svátku, lze úspěšně polemizovat (ale lepší je jít ven, je tam hezky, pokud se člověk vyhne některým místům a nerozdělá oheň).
Filip Breindl
