Proč nepřišli? Povolební zápisky z rudého kraje

Vystudoval učitelství ruštiny a tělocviku na pedagogické fakultě, nedlouho po třicítce, v roce 1984 se stal placeným členem aparátu Komunistické strany Československa na krajském výboru strany v Plzni - takové čtení nabízí pohled do životopisu Jaroslava Borky, krajského lídra KSČM a jako vítěze voleb v Karlovarském kraji jednoho z vážných kandidátů na funkci hejtmana. Není to radostná četba, vzpomeňme na zmíněný rok 1984, kdy nadějný stranický kádr Borka opouští školáky v Teplé a na plný úvazek se zapojuje do řízení chodu totalitního soustrojí, v 16 let Sověty okupované zemi, jejíž sportovci kvůli zákazu z Moskvy nesměli v tom roce reprezentovat na olympiádě v Los Angeles, všeobecné fízlování nemělo daleko k fikci George Orwella se zmíněným letopočtem a Václava Havla rok po propuštění z vězení potkala estébácká razie na Hrádečku.

Kdo vlastně rozhodl o tom, že tento exponent minulých časů získá při vyjednávání o budoucích krajských funkcích ještě silnější pozici než naposledy, kdy se zdálo, že pozice hejtmanova náměstka může být nejvyšší metou přece jen politicky izolovaných komunistů? Nebylo to oněch 16 580 lidí, kteří KSČM dali hlas, podílelo se na tom přes 160 tisíc obyvatel Karlovarského kraje (přes 68 procent oprávněných voličů), kteří zůstali doma a v důsledku umožnili, aby zmíněných 16,5 tisíce hlasů vytvořilo přes 30 procent mandátů (14 v 45členném zastupitelstvu). Spolu s 13 zvolenými sociálními demokraty mohou navázat na svou dosavadní koalici s plným vědomím, že drtivé většině obyvatel je tak jako tak jedno, jak si ve svých funkcích počínají - rozhodně nelze tvrdit, že by Karlovarský kraj nastoupil od roku 2008 cestu ke vzkvétajícímu regionu. Nezaměstnanost je vysoká, průměrná mzda nízká, podíl vysokoškoláků malý, zdravotnictví průměrné, školství nekoncepční, zajištění dopravní obslužnosti minimální a že se udržují a opravují památky, je spíše zásluha občanské společnosti, zvláště když čerpání evropských peněz v plné výši krajské špičky zajistit nedokázaly.

Lze právem kritizovat bídu naší politické scény, ale neutváří se právě zde, v naprostém nezájmu maskovaném za alibistické prohlášení, že stejně není koho volit? Když se Jaroslav Borka stal v 80. letech aparátčíkem západočeské KSČ, neexistovaly demokratické mechanismy při obsazování politických funkcí. Nyní jsou to občané, kteří rozhodují o tom, kdo povede krajskou samosprávu, zasedne v obou komorách parlamentu, dokonce budou v lednu volit prezidenta. Zdá se být nepochopitelné, že na světlo vytahují stranu, která se opatrně, ale zcela zřetelně hlásí k pořádkům před listopadem 1989, byť lze současně kvitovat, že alespoň nechali na vedlejší koleji obskurní formace jako platformu pro získání politické funkce Janě Bobošíkové, posilovač ega Jiřího Paroubka nebo neonacisty. Nicméně z vlastní voličské zkušenosti mohu konstatovat, že na kandidátkách bylo k nalezení poměrně slušné množství slušných lidí hodných podpory a jejich identifikace nepředstavovala žádnou zvýšenou námahu. Důsledkem toho, že její podstoupení dvě třetiny voličstva odmítly už v předstihu, je debata dvou někdejších tělocvikářů, členů KSČ, kdo z nich se stane hejtmanem, přičemž oběma formacím, které vedli, vyslovilo podporu necelých sedm procent oprávněných voličů. Je to vlastně volný mandát, veřejnost dává najevo, že počínání politiků placených z jejích daní jí je lhostejné. Nedivme se, až se podle toho vedení kraje bude chovat.

Filip Breindl, psáno v Ostrově v neděli 14. října 2012