Poznámka: Případ Eich a nový přístup k toleranci
Veřejné mínění ve Spojených státech amerických rozčeřilo nucené odstoupení nového generálního ředitele softwarové firmy Mozilla Brendana Eicha. V prostředí informatického vývoje, kde se podle amerických médiích skryje leckterá abnormalita, neustál kampaň vedenou proti němu za to, že před necelými šesti roky dal tisíc dolarů lidem, kteří před kalifornským referendem prosazovali výlučnost sňatků muže a ženy.
Orwellovský termín thoughtcrime se dere na mysl především proto, že Eich není zdaleka prvním, koho se podařilo semlít přesně dávkovanou náloží údajné homofobie. Je pikantní, že tuto palbu spustili aktivisté, kteří sami skloňují požadavek tolerance ve všech možných pádech. Vyzní to ještě hrozivěji, když si uvědomíme, že Eich nijak zásadně neprolomil hranice politické korektnosti, prostě dal najevo, že si nepřeje další erozi jedinečného institutu tradičního manželství, jako ostatně většina Kaliforňanů hlasujících ve zmíněném referendu o ústavním dodatku. Nemělo by se raději zjistit, zda někteří z nich v Mozille ještě nejsou?
Nejde ovšem jen o USA. Když loni v prosinci obyvatelé Chorvatska v referendu velkou většinou (byť při nízké volební účasti) odsouhlasili rozšíření ústavy své země o definici manželství jako svazku muže a ženy, objevily se i v našich médiích komentáře znepokojené tím, že si demokratické nástroje údajně určené pro práva menšin osobují různé konzervativně-radikální skupiny, které je tak v důsledku zneužívají k útlaku minorit. Zdá se, že se lze stát extrémistou pouze tím, že se manželství považuje sňatek muže s ženou, případně tím, že se dopředu nezíská svolení příslušných aktivistických kruhů pro řešení některé záležitosti demokratickou procedurou. Také italský politik Rocco Buttiglione asi netušil, jakou jedinou správnou názorovou výbavou má disponovat, chce-li usilovat o pozici evropského komisaře. Zřejmě to netušili ani daňoví poplatníci zemí EU, kteří zmíněnou inkvizici financovali.
Trochu vzdáleně to připomíná užívání demokratických výdobytků stylem, jakým Miloš Zeman užívá své prezidentské pravomoci - když se hodí, budu se jí dovolávat a případně i rozšiřovat své požadavky daleko za její rámec, nehodí-li se (třeba proto, že jsme právě narazili na její imperativ svobody názoru, svědomí či náboženského vyznání), prohlásím jednoduše, že má věc stojí mimo takové principy.
Jsou ale i dobré zprávy v Eichově případu: Jakkoli se zpravidla fackování homofobií děje za mediálního nadšení, teď dávají žurnalisté ve Spojených státech najevo, že se poněkud přestřelilo, a kladou otázky podobné této: "Stala se kultura (technologické komunity), která se kdysi pyšnila svou otevřeností, natolik bigotní, že nedokáže akceptovat nikoho, kdo zastává tradiční křesťanské, židovské nebo muslimské přesvědčení?" (Wall Street Journal).
Filip Breindl
