Poznámka: Jindřichův pád nedává žurnalistice dobré vysvědčení

Nejprve zcela osobně - použití křestního jména v titulku není náhodné. Spolužák z ostrovského gymnázia byl právě takto, nikoli nějakou jinou formou přístupnější náctiletému věku, třeba Jindra nebo Henry, v kolektivu všeobecně oslovován. V kolektivu, do něhož příliš nezapadal svým (už tehdy) poněkud oficiálním oblékáním, striktně spisovnou mluvou a nezájmem o běžné starosti svých spolužáků, jakým bylo třeba nalezení podniku, kde by si člověk před svou plnoletostí mohl dát pivo. Jistý respekt si ovšem získal Jindřich i tím, že jako gymnazista se netajil tím, že se o protokol zajímá a rád by se mu profesně věnoval; s odstupem času lze říci, že právě on a víc než kdo jiný v té době nejlépe naplnil tehdy populární heslo "buď sám sebou", které nás ostatní vedlo k neustálé obavě z vyvržení z kolektivu pro nějakou jinakost. Další spolužáci by asi dali za pravdu tvrzení, že u málokoho by se možnost spojení s drogami jevila tak nepravděpodobná jako u Jindřicha Forejta.

Dobrá, bylo to v minulém století a vzhledem k současnosti to nemusí nic znamenat - u dalšího spolužáka z bezstarostných středoškolských dob by se také těžko usuzovalo, že se jako policista zaplete do nějakého korupčního skandálu; vrstevníci, kteří to dotáhli třeba do Evropského parlamentu nebo k právnímu zastupování Davida Ratha své možnosti pouze naznačovali. Osobně laděný úvod měl naznačit, že v tomto případě nemůže autor událost hodnotit s odstupem a objektivitou, zvláště když se s Jindřichem čas od času potkal zpravidla na nějaké oficiální akci, vždy za přátelských okolností, byť s nezbytným protokolárním zabarvením komunikace. Ačkoli bylo možné zaslechnout i jiné hlasy, které dávného spolužáka viděly v trochu jiném světle, určitý pocit sounáležitosti z dávných společných hodin angličtiny přetrvával a při současných událostech se mění v dojem obrovské lítosti, že to skončilo právě takto.

I proto, že se nemohu ubránit pocitu těžkého selhání své vlastní žurnalistické profese. V ní se právem zvláštní úctě těší investigativní novináři, kteří pod povrchem událostí trpělivě a někdy i se značným rizikem dolují závažná a veřejnosti neoprávněně skrývaná fakta. Dospět touto cestou ke zjištění, že vysoce postavený hradní úředník ztratil kontrolu nad svou závislostí a stal se tím bezpečnostní hrozbou, by bylo nanejvýš záslužné. Nic takového se ovšem nestalo - je tu nějaká nahrávka, z níž prý vyplývá, že Forejt, pokud je to skutečně on, ve svém bytě konzumoval drogy, pokud to jsou skutečně drogy, a dále snad provozoval nějaké nemravnosti, které ale neukážeme, protože když se to vezme kolem a kolem, je to jeho soukromá věc (vskutku zlatá slova ...). Ta nahrávka se ovšem neobjevila shůry, někdo ji natočil a někdo se moc snažil nikoli o to, aby jejím prostřednictvím Forejta vydíral, ale aby stůj co stůj protokoláře v médiích diskreditoval - nakonec se slevou za částku, která může připomínat Jidášovu mzdu třiceti stříbrných. Ostentativní nezájem o původ nahrávky a motivaci jejího šíření je obžalobou novinářského stavu; žurnalista selhává, pokud si neklade otázku, zda se náhodou nestává nástrojem špinavé zákulisní hry, navíc zde s tak zničujícími důsledky pro konkrétního člověka. Řeči o potřebě zveřejnit kvůli možnému bezpečnostnímu riziku jsou pak obyčejným pokrytectvím.

V každém případě je tato záležitost bohatá na překvapení. Vedle zmíněného paradoxu Jindřicha s drogami to jsou i tato slova: "Osobní diskreditace a špiclování v soukromí jsou věci, se kterými se nesmíme smiřovat jako s metodami řešení sporů v politické a, jak je teď vidět, i v úřednické sféře." Pronesl je Václav Klaus a níže podepsaný bývalý Jindřichův spolužák je překvapen, že jsou ještě věci, v nichž lze dát exprezidentovi za pravdu. 

Filip Breindl