Na závěr letního času bude sněžit. Jak symbolické

Předpověď počasí pro následující dny počítá se sněžením. V neděli ve 3 hodiny ráno skončí platnost letního času - dvě konstatování poukazují minimálně na to, že něco nenazýváme správně. Nebo snad k přívlastku letní patří plískanice, mlhy a sněžení? Lingvistická stránka celé záležitosti je ovšem nejméně podstatná, problémem je skutečnost, že stovky miliónů lidí dvakrát ročně přesouvají ručičky na hodinkách, aniž by jim z toho kynul nějaký objektivní užitek (někomu jistě vyhovuje pozdější stmívání v dubnu či říjnu, to však vyvažují potíže, které mají jiní se vstáváním do tmy). Energetici už dávno přiznávají, že jakýkoli šetřící efekt je zanedbatelný, pokud už ne vůbec záporný.

Není náhodou, že zavádění letního času je spojeno s první světovou válkou a potřebou organizovat život v zázemí. U nás se vrátil v době protektorátu a poté v roce 1979, který - jak vědí pamětníci - začal ukázkou neschopnosti totalitní vlády reagovat na silné mrazy a obyvatelům zabezpečit stálé dodávky elektrické energie. Direktivní způsob vlády podobnému organizování života svědčí a opravdu nerad nahrávám radikálním kritikům bruselského socialismu připomínkou, že v roce 1996 se v rámci celé EU (včetně zemí usilujících o vstup) rozsah tzv. letního času rozšířil i do měsíce října a astronomický čas, nesprávně nazývaný jako zimní, byl zatlačen do menšinového postavení (5 měsíců v roce). Nevzpomínám si, že by této změně předcházela nějaká širší společenská debata (kromě posměvačství vůči pekaři Stanislavu Peckovi ze Sobětuch, odpůrci letního času, jenž zemřel v roce 2009). Nevybavuji si ani žádný užitek - těžko za takový mohu považovat skomírající denní svit po 17. hodině, když pomyslím na rozbřesk po sedmé ranní. V plné nahotě se tak ukazují meze, na které se vyzrát nedá - hospodaření s nějakými deseti hodinami denního svitu prostě nutně musí skončit tak, že někde zřetelně chybí.

Těžko tak mohu považovat letní čas za něco jiného než za samoúčelný projekt sociálního inženýrství, který se udržuje jakousi setrvačností, aniž by někdo přemýšlel o jeho potřebnosti. Svědčí o tom i údiv, který obvykle projeví známí, když toto téma otevřu - na to si člověk zvykne, čas se vždycky měnil, co ti na tom vadí - to jsou nejčastější repliky, někdy provázené argumenty o změně životního stylu, jemuž lépe vyhovuje pozdější světlo. Opravdu? Sami se otročíme nesmyslně brzkým začátkem pracovní doby nebo školního vyučování a ještě si to vylepšujeme posunem hlouběji do noci. Jako by nestačilo, že v našich zeměpisných šířkách si takové dny přirozenou cestou užijeme v prosinci a v lednu. Říjnové jásání o darované hodině navíc proto nepřijímám, i s úroky ji zaplatíme v březnu - ano, to je ten měsíc, kdy ještě často sněží a mrzne.

Jsem vcelku smířen s tím, že s rozprostředním neastronomického času po většinu roku nic nenadělám, protože tato navýsost nepřirozená věc záhadným způsobem získala plnou legitimitu, stala se jakýmsi životním axiomem, s nímž se nepolemizuje. O to víc potěší, když se dočtu o snažení senátora Petra Šilara, jenž shromažďuje podpisy potřebné k tomu, aby se situací musely zabývat příslušné orgány Evropské unie. Přiznávám bez mučení, že kdyby letní čas zůstal skutečně letním a v měsících s nejdelší dobou slunečního svitu by posunul dobu ohřevu pláží a luk, aniž by výrazněji ošidil ráno, zřejmě bych zapadl do konformního davu a tiše užíval kladů, jichž v této době subjektivně převažuje. Temná říjnová rána však varují - a s nimi i některé lékařské studie - před podobnými manipulacemi s časem, který je darem, nikoli konzumním zbožím. Užitečný čas a dobré vstávání přeje

Filip Breindl