Na cestě za poznáváním světa i sebe sama – rozloučení s Miroslavem Zikmundem

Na cestě za poznáváním světa i sebe sama – rozloučení s Miroslavem Zikmundem
2. prosince 2021 Náš názor Autor: Filip Breindl

Už nevím, kolik let mi bylo, když jsem poprvé překonal respekt z tloušťky svazků, které zabraly v domácí knihovničce celý regál, a začetl se do těch atraktivně znějících titulů Afrika snů a skutečnosti, Tam za řekou je Argentina, Mezi dvěma oceány, Přes Kordillery, Světadíl pod Himálajem a dalších. Nejspíš to bylo ještě v době, kdy pánové Hanzelka a Zikmund nesměli publikovat, což malému čtenáři zcela nedocházelo, stejně jako realita železné opony. I tak zahořelo srdce pro poznávání světa, troufám si dokonce říci, že jaksi dospěleji, než při předchozím setkání s Karlem Mayem.

Zajímavé na tom je, že i když se pozdější četba přece jen od dechberoucích fotografií pyramid, obrovských hor, exotických zvířat, lidí všech ras a pochopitelně charakteristické karoserie Tatry s velkým středovým světlem přesunula k důkladnějšímu vnímání textu, základ zůstal stejný pro dětského i dospělého čtenáře: Nejde jen o dokumentaci a mimořádné zachycení reality v její světové rozmanitosti, ale vyprávění o tom, jak se dva lidé vydali na cestu, která prověřila jejich různé schopnosti a zejména dovednost vstřebávat podněty, nechávat je vstupovat do svého myšlení a předávat dál. Čtenář různého věku a rozličné míry hlubšího porozumění souvislostem si pak k tomuto základu přidá atraktivní jednotlivosti, ať je to spektakulární cesta Núbijskou pouští, český prvovýstup na Kilimandžáro, pobyt v kostarickém vězení, rozhovor s etiopským císařem, setkání s německými válečnými zajatci v Tobruku, ale třeba i premiéra psaní propiskou ve Švýcarsku nebo vzpomínka na manželku Emila Holuba u vídeňského hrobu nedlouho po jejím úmrtí. Brodění habešských řek, oslabení malárií v Keni, nekonečné dohady s celníky a úředníky úplně kdekoli, pozorování sopečné erupce v Kongu, výprava za ekvádorskými lovci lebek. 

A tak dále. Nejsou to zážitky vyplývající z cesty za exotikou, je to na jiné úrovni stojící poznávání světa a svého místa v něm, které inspirovalo i další generace cestovatelů. Vidět, nepřikrášlovat, neočerňovat, (sebe)reflektovat, snad takto lze charakterizoval styl Hanzelky a Zikmunda, činící tak zásadní rozdíl mezi jejich výpravami a obyčejným výletem. Proto jsem si vzpomněl právě na ně, když mi okolnosti dopřály stanout třeba v Nairobi, východoafrické metropoli, která se od roku 1948 a keňského dobrodružství dvou mužů v Tatře řádně rozrostla. Stejně tak při pohledu z letadla na vrchol Kilimandžára nebo na zambijské (teď už asfaltové) Velké severní cestě, kde se do nich pustili mravenci. Dobrodružství je krásný bonus, cestovatel ale v labyrintu světa zažívá něco podstatnějšího, to vyprávějí Hanzelka se Zikmundem. A vyprávět budou i po dnešním odchodu druhého z nich. Platí to pro dobu kolonií a prašných cest stejně jako pro informační dálnice naší současnosti.

Právě proto jsem před cestou na Srí Lanku zažíval pocit, že mi něco chybí, když se mi k aktuálním cestovním průvodcům nepodařilo sehnat knihu Cejlon ráj bez andělů, i když to byl text více než 40 let starý. A právě proto velmi dobře rozumím počínání osazenstva železniční stanice v Petrovicích u Karviné, jak ho popisuje závěrečné líčení první výpravy H+Z: Když tam dorazil Miroslav Zikmund z Polska, sám (zraněný Hanzelka docestoval před ním letecky), vlakem s pochroumanou Tatrou na vagóně, nádražní personál se postavil do pozoru a salutoval.

Filip Breindl

NyníHudební siesta
Skladba: Psyché (1888) - Erótovy hrady  - Poco animato; Autor: Franck César; Dirigent: Barenboim Daniel; Soubor: Orchestre de Paris
13:00Zprávy Proglasu, počasí
13:05Písně
13:45Dnešek v kalendáři
14:00Třikrát z Proglasu
14:30Písničky pro hezké...
16:00Jak se vám líbí