Komentář politické situace - aspoň se ukazuje, co je kdo zač

Například takový Jiří Rusnok nikterak neskrývá (například v rozhovoru pro úterní MF Dnes to vyjadřuje poměrně jednoznačně), že je nástrojem a loutkou v rukou Miloše Zemana. To by svým způsobem mohlo být i sympatické, pokud by svou činnost Rusnok vykonával ve volném čase na své či Zemanovy náklady, nikoli ve vysoké exekutivní funkci a bez návazných nesoudných báchorek o tom, že Marie Benešová, Jiří Balvín či Jan Fischer jsou odborníci přicházející vykonávat krizový management jednotlivých resortů.

Zaznamenáníhodná je také nestydatost, s jakou Zeman poslance poučoval o jejich povinnosti nadřadit péči o blaho národa nad stranickými zájmy. Celý prezidentův žlučovitý projev plný osobních útoků, účelově pozměněných citací a nevtipných výpadů proti novinářům pak statutární místopředseda ČSSD Michal Hašek označil za "státnický" - sluší se zapamatovat, jaká měřítka jihomoravský hejtman na státníky uplatňuje, protože sám zjevně stojí o premiérskou funkci, jednu z mála, kterou nezastával. Patolízalství k hradnímu pánovi v kombinaci s neloajalitou k předsedovi vlastní strany a politickými pletichami v institucích typu Asociace krajů ČR, jsou prostředky, kterými Hašek překonává i svou prazvláštní veřejnou angažovanost z doby červnových povodní.

Bohuslav Sobotka se ujal role smutného rytíře, jemuž skrupule nedovolí držet s dravým Haškem krok. Lítost však nezaslouží, protože prokázal, že nemá formát na to, aby alespoň sám u sebe trval na platnosti svého ne tak dávného výroku - nepodpoříme žádnou vládu, která nevzejde z voleb. Naopak s o to větší rétorickou horlivostí začal svůj veletoč zdůvodňovat stejným pseudoargumentem, jaký používají přední populisté v čele se Zemanem - že prý ustavení a schválení Rusnokovy vlády je menším zlem než hrozící zkáza v podobě pokračující vládní kariéry Miroslava Kalouska. Mávání Kalouskem rovněž s velkou rétorickou horlivostí používá i Vít Bárta s hrstkou věrných a dokonce i bývlí elitní "véčkaři" Jaroslav Škárka, Josef Dobeš a Kristýna Kočí. Ti všichni se před převzetím poslaneckého mandátu honosili tím, jak sebemenší maličkost budou konzultovat se svými voliči - kde tito dnes jsou a proč se nedomáhají splnění slibu?  

Ale zpět k Sobotkovi - kdo by řekl před třemi lety, kdy převzal vedení strany po Jiřím Paroubkovi, že právě on slova svého předchůdce o marťanech takto rozvine (všechno, tedy i ústava napadrť je lepší, než Kalouskův návrat do vlády) a navíc i prakticky naplní? Co jiného totiž je s velkou lehkostí vytvořené souručenství dvou levicových stran a jedné politické firmy, které vzaly Rusnokovu vládu za svou? Po krajských koalicích ČSSD a KSČM je to zase krůček ke sblížení s pohrobky totalitní strany. Své si k tomu ovšem budou chtít říci i Zemanovci, kteří mají v rukou vládu i Hrad. Kancléř Vratislav Mynář dává svými prohlášeními najevo, že rozklad ČSSD, k němuž přispěl jeho pán orientací na Haškovo křídlo, mu nikterak není proti mysli. Silácké výroky, které trousí zejména na Sobotkovu adresu, ale také na konto Rusnokových oponentů, by nejvíce měly oslovit daňové poplatníky, kteří momentálně Mynáře zaměstnávají - a rozhodně ne na to, aby přiživoval politické rozmíšky.

Velmi zřetelně se v těchto dnech projevuje dění také na tzv. pravici. Způsob, jakým poslanci ODS Jan Florián a Tomáš Úlehla zdůvodňovali svůj odchod z jednacího sálu před hlasováním o důvěře vládě, je natolik nejapný, že překonává i loňskou eskapádu spolku kolem Petra Tluchoře, který se dramaticky dovolával neznásilňování své pravicové povahy, aby ve skutečnosti na čísi pokyn a za patřičnou odměnu ždímal svého premiéra. Karolína Peake bojuje o pokračování své politické kariéry. Způsob, jakým to dělá, je už lehce únavný - nemluvě o tom, že se zavázala ke stejné komunikaci s voliči jako Kočí, Bárta a John. Zcela bez poskvrnky nevychází ani TOP 09 - po zkušenosti koaličního klopýtání, které provázelo Nečasovu vládu, bylo neprozíravé se nadchnout chimérou nové vlády pod vedením Miroslavy Němcové s podporou 101 poslance a tuto vizi účelově prosazovat a účelově opustit, když křehká většina doznala trhlin.

Jednotliví aktéři politické scény se během krize vyprofilovali dostatečně natolik, aby si o nich veřejnost mohla udělat obrázek. A právě na ní, na občanech České republiky, kteří jsou suverény moci, záleží, jaký účet svým zástupcům napíše - to je zřejmé bez ohledu na to, kdy se tak stane, zda v řádném termínu voleb nebo při předčasném hlasování. Pouze veřejnost rozhodne o tom, zda se bude politický život nadále řídit mocichtivostí, oportunismem a lží svých aktérů a zda se imperativ péče o blaho národa bude naplňovat, nebo zůstane pouze předmětem rozprav ve sněmovně.

Filip Breindl