Inventura 17. listopadu - Husákovy děti a politika

Už na gymnáziu jeden z nepříliš bystrých spolužáků adoroval zmatečné ideje pořádku v podání Sládkových republikánů, není mi ale známo, zda tyto preference přetavil v reálné politické angažmá. Měli jsme dokonce příznivce Miloše Zemana a ČSSD, kterou tehdy zrovna vedl - v polovině 90. letech se levice ve středoškolských lavicích příliš nenosila a kdo chtěl vypadat, že do toho zvláště vidí, dával přednost před ODS dnes již pozapomenuté koaliční straně ODA. Náctiletým jistě lze kus naivity odpustit, zvláště když tehdy jaksi tápal celý národ, ostatně s výjimkou zmíněného dříve narozeného Zemanova příznivce jsme ještě neměli volební právo.

Během vysokoškolských studií se již představila pragmatičtější tvář politiky, a to zejména (když pominu jedince angažované v lidové straně) v podání modrého kroužku, který - i při volebních porážkách ODS v letech 1998 a 2002 - dával najevo neochvějnou víru v téměř nadlidské schopnosti Václava Klause. Bylo však zřejmé, že nikoli z pohnutek ryze ideových - mnozí již systematicky hledali budoucí uplatnění přes stranickou knížku s modrým ptákem a některým se skutečně podařilo zaujmout pozice v různých úřadech, pozicích poradců, přerozdělovnách evropských dotacích, zkrátka se dostat k jistému vlivu a moci. Při školních srazech rádi demonstrují, jak často obcují s giganty české politické scény, tedy nezřídka i s poslanci. Idealisty tam nelze hledat - byť mají někdy potřebu poučovat o nezbytnosti uplatňovat pravicovou politiku (jejich řeči o tom, jak má každý být zodpovědný sám za sebe vyniknou při zjištění, že jejich vlastní profesní život je po celou dobu pevně přisát k veřejným rozpočtům), zpravidla se v pokročilém večeru netají, že politickou stranu považují za jakousi přerozdělovací agenturu a postrk na společenském žebříčku. Pro další ze spolužáky, kteří například v regionech či komunální politice kandidují se sympatickým, leč trochu naivním zápalem za neparlamentní subjekty, mají pohrdavý úšklebek lidí, kteří vědí, jak na to vyzrát. Někdy vznikají i komické situace, když zasloužilí straníci moralizují pochechtávající se spolužáky, že nejsou ochotni se obětovat podobně jako oni a do politické špíny se namočit.

Jistě nelze zobecňovat, ale motivace realizovat program politické strany, který pokládám za prospěšný pro zemi a její obyvatele, zřejmě u Husákových dětí při vstupu do politiky nepřevládá. Tím lze vysvětlit, že naše generace nenabízí budoucí lídry, naděje plnící osobnosti s vizí, ale ochotné služebníky stranických sekretariátů, které řízenou angažovanost odmění funkcí. Co si asi říkají spolužáci Karolíny Peake (1975), Michala Haška (1976), nemluvě třeba o funkcionářské dcerce Kateřině Konečné (1981)? Kdo znal gymnaziální recese nynějšího poslance ODS Jana Bureše, může se ptát, kde nastal zlom k politickému cynismu. Jihočeský hejtman Jiří Zimola, jehož jsem teoreticky mohl potkat na vysokoškolských kolejích, zase v té době asi neuvažoval o tom, že se své funkce bude držet za každou cenu, třeba i spojením s komunisty, a odpůrcům takového kroku adresovat nejapné vzkazy o nepřijatelných ultimátech.

Zajímavý je ale pohled mezi vrstevníky, kteří se realizují mimo politiku a tuto zpravidla znechuceně komentují. Mnozí zcela ignorují, že drží v ruce vcelku silný nástroj, jak veřejný život ovlivnit - svůj voličský hlas. Někteří se čas od času mobilizují v některé z mnoha iniciativ, kterými je zahlcen zejména virtuální prostor. Ozývá se pak, že je třeba vyhnat zlojedy, dokončit revoluci a nastolit přímou demokracii, ať už si pod ní hlasatelé představují cokoli. Jenže - co bude pak? Přijdou jiní, čistí? Další generace už naznačila, že to rozhodně nebude její elita, která do politiky vstoupí - obohacení naší politické scény o Kristýnu Kočí (1985) toho budiž důkazem. Také nadšení pro některé prezidentské kandidáty, kteří dosud na politické scéně zdánlivě nefigurovali, působí poněkud nekriticky, zejména k jednomu ze zájemců o Hrad, který v 90. letech zastával názory podobné těm, kvůli kterým jsme intelektuálně ostrakizovali zmíněnou třídní holou lebku.

Svoboda a demokracie nabyté (většinovou společností nikoli vybojované) jsou samy o sobě hodnotami, které mohou náš veřejný život držet v daleko lepší formě, než vykazuje nyní (i když vždy si lze samozřejmě představit řadu změn společenského systému). Předpokládá to ovšem aktivní využívání demokratických nástrojů a plné společenství svobody s její neoddělitelnou sestrou odpovědností. "Je mi to jedno" - "stejně to nemá cenu" - "komunisti nebyli až tak špatní" nejsou správnými odpověďmi na výzvy dnešní doby a je smutné, že je dává právě generace, která by měla ukazovat směr pryč od bonzáctví, prázdných krámů, uzavřených hranic a stotisícového ruského okupačního kontingentu a také pryč od nedouků (byť otitulovaných) ze svých spolužáckých lavic. Tak zase za rok!

Filip Breindl, listopad 2012