Glosa: Bělobrádek přibyl na homofobní seznam - a není poslední

9. října 2014 Náš názor, Události Autor: Filip Breindl

Předseda lidovců Pavel Bělobrádek sklízí očekávatelnou odplatu za to, že on sám a jeho kolegové, ministři za KDU-ČSL přispěli k tomu, že vláda nevydala souhlasné stanovisko k poslaneckému návrhu na uzákonění možnosti adopce dítěte partnerem v registrovaném svazku. Přišlo tradiční onálepkování homofobií, zřejmě ne poslední vzhledem k stylu vedení celé kampaně.

Vlastně se nic zvláštního nestalo. Byl předložen návrh, k němuž lze z pohledu předkladatelů a s nimi spřízněné mediální lobby zaujmout jen dva druhy stanoviska - buď vyjádřit souhlas anebo předvést svou homofobii (ať už tento novotvar znamená cokoli). Věcné námitky zde místo nemají, kdosi rozhodl, že bez dotyčného zákona se nemůžeme považovat za následovníky západoevropského pokroku, a přes to nejede vlak. Ano, lze poukázat i na to, že někdy se do neprůchodného opevnění uchýlí i protistrana, mává se ideologickou fangličkou namísto debaty, ale to není tento případ. Bělobrádek představil námitky lidovců způsobem, jakým sotva mohl být obviněn z napadání a vhodná reakce protistrany by mohla znít například "trochu jsme čekali, že budete proti, uvidíme, co na to sněmovna", ještě lépe "podíváme se na to, zkusíme vám tuto námitku vyvrátit lepší argumentací", avšak lobby reprezentovaná například komentářem Petra Honzejka v Hospodářských novinách hned sáhla po osvědčeném kalibru "co se s vámi vlastně bavíme, homofobové."

Není to nic nového, jen to potvrzuje zvláštní tendenci v pojetí tolerance, která se v některých oblastech začíná definovat jako bezvýhradné přijetí požadavků určité skupiny (analogicky je netolerance nepřijetím žádného nebo jen části požadavku), a v pojetí práva, které nově splývá s požadavkem vyřčeným tou správnou skupinou (dle poslední kauzy "právo" na adopci či dítě). Přesto lze ve zmíněném komentáři vystopovat některé zajímavé novinky: První z ní je lehkost, s jakou se autor vypořádal s námitkou oslabování tradiční rodiny - ta podle něj v Česku  "dávno neexistuje". Ještěže to není pravda - byť nelze popřít, že ztratila dominanci, ani vysokou míru rozvodovosti - výchovu dětí v manželství či třeba péči o přestárlé příbuzné stále praktikuje ne bezvýznamné množství lidí, a ať už je příslušná lobby považuje za k zániku odsouzené reziduum minulých dob, zpravidla si tento životní úděl svobodně vybrali a dobro svých blízkých považují za to nejdůležitější v životě. Proč se do nich tolik potřebují navážet ti, kteří tvrdí, že jim jde jen o stejnou možnost realizování životního stylu?

Druhou zajímavostí je rostoucí obliba čehosi, co by se dalo nazvat "mávání papežem Františkem". V době návštěvy našich biskupů Ad limina apostolorum ve Vatikánu se mediálně dopovaným veřejným míněním neslo škodolibé, posléze nenaplněné očekávání, jak papež "těm prelátům hodí restituce na hlavu, protože církev má být chudá." Teď se zase dozvídáme, že papež "má k homosexualitě vstřícnější postoj než Bělobrádek" a zřejmě tedy, být českým ministrem, by neotálel se souhlasným stanoviskem pro poslanecký návrh. Že tentýž papež právě zahájil biskupskou synodu, při níž vyzdvihl jedinečnost rodinného soužití, tedy toho, co autor komentáře označil za dávno neexistující, se do krámu tolik nehodí, stejně jako bližší, méně povrchní pohled na papeže Františka. Ten není spojencem homosexuálních aktivistů v katolické církvi, nýbrž vzorem lidskosti, jenž ví, do jakých peripetií se může dostat lidský život, zve k dialogu (ostatně synoda se věnuje i problémům, do nichž se rodina dostává, protože realita je vzdálena ideálnímu světu) a učí trochu jiné toleranci než té, v níž se požadavek stává právem a oponent -fobem. Toleranci založené na respektu a úctě, které "homofob" Bělobrádek projevil více než ti, kdo ho napadají.

Filip Breindl