Generační k 17. listopadu - dětská naděje po 22 letech

Dovedu si představit, že okruhu o něco mladších lidí, ale přesto mnou považovaných za vrstevníky, mohu poněkud v listopadových dnech lézt na nervy svým líčením, "jak to tenkrát bylo." Samozřejmě čekání na dětský pořad Československé televize zpožděný kvůli nesmyslné zpravodajské relaci o tom, že na studentské demonstraci v Praze nebyl nikdo zabit, jak tvrdí zaprodaný západ, hysterický výlev učitelky na požadavek žáků páté třídy, aby se směli připojit ke generální stávce či státní hymna zpívaná na konci bohoslužeb v našem kostele jsou jen střípky, které tehdejší košatou realitu nemohou ani zdaleka obsáhnout. Z pohledu desetiletého kluka však šlo o indicie, které zůstávají v platnosti i při současném ohlédnutí zpět. Vyplývá z nich několik skutečností:

1. I desetiletý kluk si nutně musel povšimnout, jak je tehdejší režim ulhaný (ačkoli zmíněná televizní relace měla shodou okolností pravdu a na Národní třídě nikdo nezemřel). Nikdo (nebo skoro nikdo) nemiloval Sovětský svaz (mí vrstevníci organizovaní v Pionýru ještě něco takového slibovali), nevládli pracující, ale kreatury typu Milouše Jakeše, spřátelená Německá demokratická republika se měla jmenovat spíš Německá despotická republika.

2. I desetiletý kluk postřehl, že se nakrátko přerušila doba, kdy každý myslel na sebe - jak zúročí známost s vedoucím zeleniny k přídělu banánů, jak si na 1. máje své odpochoduje a bude mít pokoj, jak se nebude do ničeho míchat ... Lidé se starali o druhé, a to nikoli proto, aby to pak meldovali příslušným orgánům, začali se míchat do záležitostí, k nimž dosud mlčeli, aby jim to nebylo přičteno k tíži.

3.  I desetiletému klukovi bylo zřejmé, že křesťanství opouští dosavadní katakomby. Předchozí narážky učitelstva, policejní kontroly farářova auta nebo pololegální sledování pašovaných náboženských videokazet nahradila vystoupení kardinála Tomáška v televizi, modlitba na demonstraci a už zmíněná hymna před oltářem.

Jako celek to byla doba naděje, která - jak vyzařovala celou společností - dávala neuvědomělou naději i desetiletému klukovi, že ustane všeobecné lhaní, sobectví a také výsměch vůči malému ministrantovi. A protože brzy vyrosteme, sami se také přičiníme. Jak vypadá situace po letech?

1. Už se zase lže (a taky krade). Nejsme nuceni k lásce vůči Sovětskému svazu, ale pohled na tučného ministra, druhdy štíhlého revolučního vůdce, jak se vykrucuje před skutečností, že přinejmenším nezabránil, aby v době jeho šéfování nějací chytráci nesebrali z erárního tři čtvrtě miliardy korun, není o nic příjemnější než sledování rudé vlajky se srpem, kladivem a hvězdou. Jiný nyní už bývalý ministr se slovy o odklonu peněz před manželkou také dobře charakterizuje dobu, v níž lež v obecném vnímání není nepravdou, ale nepravdou, kterou někdo dokáže.

2. Starost o to své se dostala opět do popředí. I když už nás nic nenutí být zadobře s řezníkem, zelinářem či lékařem a při shánění běžných životních potřeb nejsme nuceni strávit půl života ve frontě, neřku-li se před někým ponižovat, věnujeme budování vlastního blahobytu tolik času, že pohled k druhému, natož účinnou pomoc, málokdy nabízíme.

3. Těžko říci, nakolik byly naděje vkládané do obnovy církevního života ve svobodné společnosti reálné, lze však konstatovat, že i v tomto ohledu se mohlo dařit lépe. Klíčovou roli opět hrají předchozí body 1 a 2 - společnost sice zůstávala svobodná, ale odkláněla se od pravdivosti k sobectví. Určité kolísání tímto směrem se nevyhnulo ani věřícím lidem.

Jak se přičinila naše generace "nejmladších pamětníků listopadu?" Bohužel nepříliš - vrstevníci, kteří pronikli do vysoké politiky, velice rychle a zdá se i ochotně pochytili manýry, jež se příliš neliší od komunistického papalášství. Další stavějí svou cestu vzhůru na předstírané loajalitě k novému panstvu (skličující množství třicátníků zaujímá posty asistentů či poradců), podnikatelsky v blízkosti ke štědrému eráru. Dnes pronesená slova prezidenta Václava Klause, že "náš úkol byl ne zajistit každému štěstí a bohatství, náš úkol byl změnit politický, ekonomický, sociální systém z komunismu v něco docela jiného a to se stoprocentně podařilo," tak bohužel nejsou pravdivá - leccos z myšlenkového dědictví minulého režimu zůstalo v současné společenské praxi, a protože postupy z totalitní minulosti jsou mnohdy pohodlnější než cesta pravdy, nelze očekávat, že by hned tak vymizely s nástupem generace, pro kterou je vyprávění o listopadu 1989 exkurzí do hodně velké historie. Právě na myšlenkové změně, která zdaleka nenásledovala onu politickou, ekonomickou či sociální, by se mělo pracovat v dalších letech, jež nás vzdalují od roku 1989, myslí si tehdy desetiletý kluk.