Dělejte dobro a dělejte ho dobře - poselství 8. března

Newyorské švadleny, které na začátku minulého století demonstrovaly za přiznání volebního práva, důstojnější pracovní podmínky a zákaz práce dětí, by se nejspíš divily, kam se posunulo pojetí výročního dne jejich zoufalého činu, za který mnohé z nich zaplatily ztrátou svého mizerného zaměstnání. Mezinárodní den žen se v průběhu totalitních desetiletí u nás stal parodií sama sebe a v zemích na západ od našich hranic na tom nejsou o mnoho lépe - soudě podle debat, které místo koncentrace na skutečné problémy žen ve společnostech, kde jim patří status lidství nižší kategorie, hledají podivné způsoby, jak dosáhnout vysněné "rovnosti příležitostí", ať už je tím myšleno cokoli. Volání po kvótách zčásti zasáhlo i tuzemskou politiku, stačí si ale připomenout, jaké komické momenty to přinášelo při hledání "povinné" ženské místopředsedkyně ČSSD v éře Jiřího Paroubka nebo během vládní epizody Strany zelených, která ostatně svým příspěvkem Dany Kuchtové, Džamily Stehlíkové či Olgy Zubové ukázala, že volání po větším zastoupení žen v politice nemusí mít nutně pozitivní efekt, o úletech typu Kristýny Kočí nebo Marty Semelové nemluvě.

Ocenění si zaslouží všichni ti, kteří se ve veřejném prostoru snaží připomínat závažné a nespravedlivě opomíjené výročí 70 let od likvidace tzv. terezínského rodinného tábora, jednoho z vykřičníků na jinak dostatečně krvavé historii nacistické zločinnosti. Pokud jsou pravdivá svědectví o tom, že vedeni do plynové komory si lidé zpívali československou hymnu, Hatikvu a Internacionálu, nejde jen o doklad spletitosti 20. století, ale také o potvrzení skutečnosti, že šlo o více než o osoby pobývající v určitý čas na našem území, ale o lidi sdílející naši státnost možná více než my sami v současnosti. Tohle výročí si zaslouží mnohem větší pozornost, než je věnována například ročnímu prezidentování Miloše Zemana, které si s odstupem zaslouží nanejvýš stručnou poznámku o šponování ústavy a celkovému svérázu. Dnes snad ještě poznámku, že 67. narozeniny slaví hudebník Vladimír Mišík, který by se byl honosil státním vyznamenáním, pokud by ho k jeho převzetí pozval někdo jiný než Zeman.

Sekulární kalendáře se příliš nederou o to, aby zmiňovaly osobu jménem Jan z Boha, ale tento Portugalec, jenž 8. března 1550 podlehl těžké nemoci utrpěné při záchraně tonoucího hocha, by neměl stát stranou při uvažování o 8. březnu. Nejen kvůli špitálnímu dílu Milosrdných bratří, které založil a které po nuceném přerušení znovu působí i v České republice. Průkopník moderní lékařské péče radil "dělejte dobro a dělejte ho dobře." K přemýšlení o 8. březnu, do jehož kroniky zřejmě dnešek přispěje stále záhadnou leteckou nehodu v Asii a ruským pojetím sousedské politiky, to jsou docela příhodná slova.

Filip Breindl