Chce někdo do toho Evropského parlamentu? Předvolební glosa

Na jednu stranu to může být dobrá zpráva pro toho, kdo si z podzimu a ze všech předchozích voleb do poslanecké sněmovny se znechucením vybaví oblepení republiky hloupými billboardy (to v lepším případě) a neustávající únavný mediální kolotoč debat, analýz a průzkumů, nemluvě o posledních fenoménech "makajícího" Andreje Babiše a kulometné kadence Tomia Okamury. V tomto srovnání vládne relativní klid, jistě dobře vysvětlitelný také vyprázdněnými stranickými pokladnami a neochotou investovat do akce s problematickou návratností.

Jednotliví kandidáti tedy více či méně jednají na vlastní pěst a pro sebe zajímavou prezentační platformu nacházejí zvláště v prostředí sociálních sítí. Bylo by však naivní očekávat vize fungování České republiky v EU a Evropského parlamentu v unijním institučním mechanismu. Nalezneme zpravidla fráze o "zastavení diktatury Bruselu" (zpravidla bez bližšího upřesnění), "hájení českých zájmů", "nepřipuštění eura", v lepším případě ještě něco o hájení spotřebitelských zájmů, v horším surfování na módní vlně protiimigračních nálad, případně smutný obraz naprosté ztráty smyslu pro realitu u Radka Johna. Řeklo by se, že je obtížné nalézt skutečné seriózní téma budoucího europoslance, jež by ho zároveň nediskvalifikovalo už v úvodu kampaně. A co třeba vztah s Ruskem či společná zahraniční politika obecně? Co obhajoba lidských práv ve světě, třeba konkrétně náboženské svobody a třeba ještě konkrétněji svobody vyznání těch, jimž je nejčastěji odpírána, tedy křesťanům? Co postoj kandidátů k takovým samozřejmostem, jako je právo rodičů na výchovu dětí v souladu s vlastním přesvědčením, které bylo v poslední volební periodě Evropského parlamentu několikrát ne bezvýznamnou částí europoslanců zpochybněno? Kam až nechat zajít regulaci, kde naopak namalovat nepřekročitelnou hranici? Za jakých podmínek uvažovat o euru a co seriózně s tou migrací, kterou nelze vyřešit malováním černých a bílých oveček? Jen namátkový nástřel ukazuje, že témat by se našlo dost, ale kandidáti zřejmě vycházejí z analýz, podle kterých budou fráze, případně módní antibruselismus pro voliče zajímavější.

Působí to dohromady tak, že určitá druhořadost voleb do Evropského parlamentu všem vyhovuje - stranické pokladny nedrancují, veřejnost příliš neobtěžují a dávají prostor různým ambiciózním straníkům druhého sledu. Čísla ovšem varují - při minulých volbách v roce 2009 postačilo vítězné ODS (ano, před pouhými pěti roky se dalo o ODS hovořit v souvislosti s vítězstvím) 741 tisíc hlasů - stejné množství voličů loni při sněmovních volbách shromáždila KSČM. I když český volič rozděluje jen nepatrnou část křesel ve velkém sále ve Štrasburku, jde o místa, kde se soustředí daleko větší politická moc, než by se z přezíravě vnímané a nedobře komunikované agendy europoslance mohlo zdát, dokonce skýtá značný prostor pro skutečné hájení oněch českých zájmů. Jak si však tohle veřejnost může uvědomit, když kandidáti raději hovoří o něčem jiném?

Filip Breindl