Komentář Vojtěcha Maška - Křesťanská solidarita v době koronaviru

Komentář Vojtěcha Maška - Křesťanská solidarita v době koronaviru
23. května 2020 Komentář týdne Autor: Jana Kuklová

V Komentáři týdne se tentokrát sociální etik a pedagog Vojtěch Mašek zamýšlí nad tím, jakými způsoby lze projevovat solidaritu v období, kdy se po pandemiii koronaviru začínáme vracet zpět k běžnému životu.

První vlna koronavirové krize spojená s bezprostřední hrozbou nákazy pomalu odeznívá a rýsuje se účet jejích zisků a ztrát. Její dopady na budoucnost jsou sice stále značně mlhavé, rozhodně však budou mnohem drtivější než v případě finanční krize let 2008-2009. Postihnou většinu obyvatel napříč všemi společenskými vrstvami, zvláště ty nejchudší, a vytvoří složité shluky vzájemně se násobících problémů, které se však v jednotlivých oblastech a hospodářských sektorech neprojeví rovnoměrně. Namísto planých debat o účinnosti televizních bohoslužeb a o tom, kdy budeme moci konečně zaplnit kostelní lavice, bychom se proto jako křesťané měli ptát, zda jsme v současné krizi naplnili výzvu svatého Pavla „Jedni druhých břemena neste“, tj. jak v ní rozvíjíme duchovně založenou mezilidskou solidaritu.   

Křesťanská solidarita, která je podle sociální nauky církve „výrazem celé pravdy o člověku“ a vztahuje se na společenský život „v celé jeho složitosti“, se od počátku vyznačuje zvláštním napětím. Na jedné straně volá po radikální vstřícnosti vůči každému, kdo se nám v dané chvíli může stát bližním, a vůči všemu, co pro něj (po vzoru Milosrdného Samaritána) můžeme udělat, zároveň se však pojí s pokorně-realistickým uznáním lidské vtělenosti, křehkosti a hranic. První přístup (logiku otevřené a nepředvídatelné všeobecnosti lásky) vystihuje současný hospodářský etik Albino Barrera svým výrokem, že „i ´vzdálení druzí´ … vyžadují pomoc, ačkoliv náš podíl na jim způsobených škodách je minimální.“ Druhý přístup (logiku omezující konkrétnosti lásky) definuje německý filosof Robert Spaemann jako „právo zavřít oči před bezpočtem alternativních možností jednání“, jimiž by byla nesnesitelně přetížena nebo nepřípustně manipulována naše osobní mravní odpovědnost. Za určité varování před „totální“, výlučně lidskou, a ve svém důsledku zpupnou, solidaritou lze považovat i odstupňování tzv. přirozených „řádů lásky“ (ordo caritatis) v Summě teologické Tomáše Akvinského (p. II-II, q. 26). Oba přístupy (univerzální a konkrétní) se přesto v živé (nejen křesťanské) praxi různým způsobem vzájemně doplňují a korigují.

Křesťanská solidarita se nespokojuje s výčtem technických opatření, statistických dat a přerozdělovaných statků, ale snaží se odkrýt hlubší předpoklady lidské nouze a jejich význam pro naše osobní i společné etické rozhodování. Středem jejího zájmu je celistvý rozvoj každého člověka, komunity i lidstva, ale také slepé body velkých společenských projektů, v nichž se ukazuje jejich zranitelnost a šance, jak je stále znovu uvádět do souladu s lidskou svobodou a důstojností. Křesťanská pomoc není naivní ani neurčitá, ale situačně pružná, vynalézavá a mnohovrstevnatá. Pečlivě zkoumá protichůdné tlaky a oprávněnost lidských nároků, a má zvláštní schopnost překonávat zdánlivě neřešitelné rozpory, např. mezi činorodostí a nasloucháním, ziskem a službou, svépomocí a právním donucením, spontánností a řádem, což jí dodává zvláštní charisma i trvalou udržitelnost. Často proto nabývá smíšených forem na pomezí rodiny, trhu, občanské společnosti a politiky, které nejsou vždy zcela právně uchopitelné. Nejvlastnějším měřítkem křesťanské solidarity je však odvaha překračovat sám sebe směrem k jinak smýšlejícím a dokonce i k otevřeným nepřátelům. 

Jakou solidaritu tedy můžeme konkrétně nabídnout v čase této koronavirové krize? 

Omezení veřejného styku lze v první řadě využít k obnově pravdivější a svobodnější rodinné intimity. Čím jsme nuceni být si fyzicky blíže, tím více dopřejme svým partnerům a dětem prostor pro svobodný odstup, možnost být sami sebou, rozvíjet své dary a podílet se na společném rozhodování. Buďme k nim jemnější a diskrétnější, ale věnujme se jim o to upřímněji a intenzívněji. Ochotně nabídněme spravedlivější sdílení pracovních břemen, zvláště ženám. Na místě je také hlubší promyšlení etických dopadů distanční práce a domácího vzdělávání, a hledání lidsky únosnějších podob rovnováhy rodinného a pracovního života. 

Druhou výzvou je vzdorování strachu, izolaci a přebujelé technizaci v širších mezilidských vztazích. Čím jsme druhým fyzicky vzdálenější, tím více jim projevujme vlídnost a zájem. V mezích zdravotní ohleduplnosti se zřetelně zdravme i s neznámými lidmi, zajímejme se o potřeby širší rodiny a sousedů, citlivě zapojme humor a nadhled. Nechme seniory sdílet své starosti s mladší generací a nabídněme jim praktickou pomoc. Nepoddávejme se technologiím jako formě úniku před světem a před skutečnými vztahy, nenechme mladé lidi propadnout ještě hlubší závislosti na náhražkových formách intimity a zábavy, ale využijme techniky ke smysluplnému sdílení, kultivaci a propojování sousedské, farní nebo občanské spolupráce.  

Třetím návrhem je obnova důvěry a podpůrných společenských vztahů v ekonomice. Namísto sobeckého vysávání státu a neplodných nářků nad situací jednotlivých ohrožených podniků je třeba v jistých uzlových bodech znovu podněcovat důvěru a spolupráci celých odběratelsko-dodavatelských řetězců a dovést je k multiplikačním efektům výrazně přesahujícím pouhý finanční profit. Např. svázat státní podporu náhrady mezd zaměstnancům s jejich ochotou podílet se na širší obnově celého podniku a daného hospodářského sektoru. Drobné a střední podniky by se v rámci státních podpůrných programů neměly stát jen vazaly bank, nájemců a státních úřadů. Je třeba uvažovat o větších úlevách pro podniky inovační a společensky odpovědné a naopak o potlačení podpory firmám sídlícím v daňových rájích, zapleteným do nehospodárných veřejných zakázek nebo spojeným pevnou pupeční šňůrou se státem. 

Čtvrtý okruh solidarity by se týkal podpory neformálního občanského vzdělávání a kritické soudnosti dospělých. Distanční výuka se dnes často odehrává v technokratickém stylu podnikových školení, v němž není velký prostor ke zvídavým otázkám a úkolům s otevřeným řešením. Pod tlakem úzkosti ze současné situace sílí trend určité zbrklosti v myšlení a nedůvěry k tzv. příliš hloubavým úvahám a debatám. Právě v okamžiku krize je však nutné neustále „vyvádět mysl z tunelu“, dopřát si (alespoň částečný) odstup od našich bezprostředních starostí a zoufalství, a uvolnit se pro kritický nadhled a poctivou duchovní formaci. Je proto v zájmu nás všech podporovat vzdělávací platformy prohlubující naši celkovou etickou citlivost a společný smysl pro realitu, a dbající na důsledné ověřování zdrojů, zdůvodňování názorů atd. 

Pátý okruh solidarity by se vztahoval k oblasti demokratické politiky, konkrétně k obraně před zneužíváním karantény k plíživému omezování demokratických svobod. Zde se nabízí celá škála nástrojů od aktivnější práce v obcích a v politických stranác, přes dotazování politiků na sociálních sítích, demonstrace, nátlakové akce, občanskou neposlušnost až po žaloby u soudů apod. 

Šestý a poslední okruh by se týkal obnovy náboženského života hlubším uváděním do tajemství nevyčerpatelnosti lidské naděje a větším zapojením laiků a rodin do společného rozhodování a slavení. 

Většina projevů mezilidské solidarity však bude přesahovat tyto oblasti a bude výsledkem konkrétních rozhodnutí na základě svědomí a praktických možností každého z nás. Opakování otřepané fráze, že „svět po koronaviru už nikdy nebude stejný“ je sporné a z hlediska křesťanské solidarity nedostatečné, protože ta musí zdánlivě samovolně probíhající krizové procesy učinit znovu věcí našeho svědomí.

Zprávy pro lidi dobré vůle

v 11, 13, 15 a 20 hodin.
V sobotu v 11 a 15 hodin, od 18 Zrcadlo týdne.

Pozvánky a informace z regionů ve všední den v 7.15, v sobotu od 9 hodin.

Regiony

Regiony