Komentář: Na vašich hrobech rozkvetla naše svoboda?

Na vašich hrobech rozkvetla naše svoboda?
Komentář týdne (56) pro červen 2014

Přesně za týden, v sobotu 28. června 2014,  uplyne už 100 let od zavraždění následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda a jeho manželky Žofie v bosenském Sarajevu.  To, co následovalo, sotva lze  popsat slovy. Přesně o měsíc později už pradědečci našich dospělých dětí rukovali do války. A prababičky našich dětí se musely chopit kos a pluhů, aby uživily své početné rodiny.

Snad i v té nejzapadlejší dědince naší českomoravské doliny najdeme pomník obětem nesmyslné války 1914 až 18, která měla být podle současníků poslední v dějinách. Dlouhé seznamy mladých mužů, převážně rolníků, dokládají, kolik jich muselo zbytečně zemřít v Haliči, severní Itálii a jinde. Kdykoli ta jména čtu, neubráním se vzpomínkám na vyprávění pamětníků, zejména obou mých dědečků Albína a Ludvíka a pratety Ludmily. Byly to silné příběhy, které se mně navždy vryly do paměti. Co je v tom podstatné, je síla a pravdivost takových spoluprožívaných osobních svědectví, kterým se žádné románové ani filmové líčení nemůže vyrovnat. Vlastní rodina není statistickým vzorkem a mohu mluvit spíše o zázraku, který se stal, když oba moji dědečkové se ze strašné války, historiky nazývané „první světová“, vrátili. V rodině mé ženy to bylo horší: ze dvou jejích dědečků přežil jen jeden. Příběh vdovy, která úředně dlouho vdovou nemohla být, protože horší než ve válce padnout, bylo stát se nezvěstným, je další z  dávno zapomenutých a zapomínaných tragedií...

Nápisy na pomnících obětem, někdy jen stručné, uvádějí dlouhé seznamy padlých. Někdy jsou tam jen jména. I tak nás dojímají a ve světle uplynulého století se stávají silnými náměty k přemýšlení. Často čteme: „Nezapomeneme!“ Dnes již víme, že jsme zapomněli. A těžce za to zaplatili. Nemohu ale nepřipomenout zejména tento nápis: „Na vašich hrobech rozkvetla naše svoboda“. Dnes se ptáme: Jaká svoboda? Za pouhých dvacet let pokusů tuto svobodu něčím dobrým a poctivým naplnit, přišlo otroctví nacismu a komunismu a trvalo tak dalších padesát let, než svitla naděje na novou svobodu, kterou sice prožíváme již pětadvacet let a v níž vyrostla celá jedna generace, ale která proto, že si s ní nevíme rady, stěží naplňuje naše naděje a očekávání. Stihneme se ještě naučit tuto svobodu odpovědně žít? Dokážeme nedělat stejné chyby, jako ti před námi?

Vzpomínaná válka, která, jak dnes již víme, nebyla poslední v historii lidstva, byla válkou pradědečků dnešní střední generace. Generace našich dospělých dětí. Té, která nese největší odpovědnost za naši současnost. Smíme doufat, že příběhy jejich pradědečků, zejména těch, kteří se z ní nevrátili, a prababiček, zejména těch, které se staly jejich vdovami, mají a budou mít ještě alespoň něco ze síly osobního sdílení a spoluprožívání? Protože jen tak můžeme chovat naději, že za jejich zapomenutí nebudeme my - nebo někdo po nás - znovu tvrdě platit.

Letošní sté výročí od vypuknutí strašlivé války, které se říká „první světová“, je příležitostí abychom si všechno to, co bylo nesčetněkrát popsáno v literatuře i filmu, znovu připomněli. S velkou naléhavostí, protože současné lidstvo, přes všechen technologický vývoj a posun, zůstává v otázce schopnosti žít v úctě k životu stejně negramotné a nepoučitelné, jako bylo nejen v uplynulém století, ale v podstatě po celou svoji dosavadní historii. Pro důkazy není třeba chodit daleko, zvláště v těchto nepokojných časech, kdy jsme svědky krvavého konfliktu téměř za humny, o kterém nikdo neví, kdy, jak a zda vůbec nějak přijatelně skončí. Tak, jak tomu v minulosti už tolikrát bylo, jsme svědky neschopnosti těch, které jsme v této Evropě pověřili vládnutím, účinně čelit drzému zlu, které nás obkličuje nejen zvenčí, ale především zevnitř. Méně šťastné sousedy mých dědečků zavraždily šrapnely, kulomety, zima, hlad a cholera v zákopech války. Umíme je spočítat, alespoň dost přibližně. Ty, které povraždí právě legalizovaná potratová pilulka, spočítat umět nebudeme. Možná, že jich bude dokonce i víc. Účet bude zcela jistě vystaven. Škoda jen, že platit jej nebudou dnešní držitelé moci a všichni ti, kteří zlu všeho druhu otevírají brány, ale ti nevinní, které zasáhnou příští demografické, ekonomické, ekologické či dokonce válečné krize.

Jestliže však ještě dokážeme slyšet hlas vlastního svědomí a usilovat nejen o vlastní prospěch, ale přijímat odpovědnost i za ty, kteří přijdou po nás, budeme umět také využít nabízené příležitosti kulatých výročí, abychom tolik nezapomínali...  I to je jedna z cest, jak se naučit naši svobodu odpovědněji žít a moci tak hledět do budoucnosti s jistým, byť opatrným, optimismem.

DG Pavel Jajtner, červen 2014